Pozemní přechod mezi dvěma nejnebezpečnějšími zeměmi Střední Ameriky je zážitek, který si člověk rád odpustí. El Amatillo je i přes den dost nepříjemný místo, z kterého se snažíte co nejrychleji vypadnout, zatímco se bráníte představám, jak dlouho byste tam asi vydrželi naživu, kdyby se něco podělalo a vy nedostali razítko nebo vám zmizel autobus.
Kolem dokola se to hemží týpky, jimž byste svoji kočku na hlídání nesvěřili. Navíc když máte timing jako já, octnete se na tomhle bohem zapomenutém místě široko daleko jako jediní cizinci a vsaďte se, že nepřátelské pohledy nenapočítáte na prstech jedné ruky. Rozhodně to není příjemný pocit. Ani místo samotné není právě dovolenková destinace - pusto, vyprahlá země, pár rozpadlých domků a omšelých budov. Nic víc. Střechu nad hlavou byste tu nesehnali, pokud by se něco stalo.
Jakmile jsem dostal poslední štempl do pasu, už jsem se viděl druhý den v posteli v Mexiku. Když jsem se usadil zpátky v autobusu, který nás vezl z Nicaraguy, spadl mi ze srdce šutrák. Autobus se rozjel, naposledy jsem se rozhlédl za Hondurasem a těšil se, že v El Salvadoru už to bude piánko. Jak zvláštní! Když mi před lety portorický učitel v Praze vyprávěl, jak ho v Hondurasu honili a on utíkal před kulkami až na čáru, aby se ukryl v bezpečí Salvadoru, ťukal jsem si na čelo, protože to je přece prašť jak uhoď. Ale ne, teď jsem si na něj vzpomněl a dával mu zapravdu.
Sotva jsme popojeli pár metrů a autobus zastavuje u jedné z pohraničních budov. Nikdo netuší, co se děje. Dozvídáme se, že se salvadorští tiráci rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou a o kus dál protestují proti jakýmsi nově přijatým vládním nařízením kompletním odříznutím cesty. Nemůžeme dál a nikdo neví, jak dlouho to bude trvat. Jen připomínám, že se nebavíme o balících slámy na magistrále, ale o blokádě v El Salvadoru.
Dochází nám, že nesnesitelné polední horko a otravné mušky přestávají být naším největším nepřítelem. Napětí stoupá, když se nás po pár hodinách rozhodne opustit početná nikaraguiská reprezentace kulturistů a kulturistek, která do té doby tvořila stěžejní a sympatickou osu autobusu, jež mimo to nás zbylé ve chvílích tísně naplňovala jakýmsi pocitem jistoty. Ale aby stihli šampionát v Belize, poslala pro ně federace mikrobus. (Jak jsme se záhy dozvěděli, truckeři jim při pokusu prosmýknout se blokádou dali pěkně zabrat, údajně je svázali a ztloukli.)
Místo nich se na checkpointu objevily zatvrzelé tváře federálů s prsty na spouštích pušek a samopalů. A taky zprávy, ze si tu nejspíš pobudme přes noc.
Nezbývalo než jít na pivo. Dva lahváče před ušmudlaným krámkem opodál. Pilsener se jmenovalo, jaká ironie. Vzpomínám na Plzeň z Lokálu nebo na Klamovce. Ale klidem mě to rozhodně nenaplňuje.
Pro všechny případy jsme se s N. vydali koupit salvadorskou simku do vedlejšího "cyber cafe", které připomínalo spíš Fritzlův pokojík. Žhavíme dráty, abychom se od znalejších dověděli, co si počít.
Je tma a přichází bouřka, protože tolik očekávané období dešťů na sebe nechalo čekat až do našeho odjezdu z Nikaraguy. Kolem autobusu postává a trpí i těhotná holka a máma se sotva párdenním miminem. Zbytek výpravy přešlapuje kolem autobusu nebo vyčkává uvnitř. Nedá se ale jít ani na záchod nebo umýt si ruce.
Jdeme pro další pivo. Narážím už podruhý omylem hlavou do železného hrazení oddělujícího betonové ostrůvky od checkpointů, až z toho nadskočili i opodál stojící po zuby ozbrojení strážci. Před putykou se shromažďují nepříjemně opilý typy. Nejvíc nalitej s rudýma očima a ještě rudším obličejem začíná otravovat N. Zachováváme klid, dokud mi nepošeptá, ať rychle dopiju pivo. Činím tak na jeden nádech a mizíme. N., která je z Nikaraguy, mi dodnes připomíná, že nám tohle české umění vyexovat pivo za všech okolností pomohlo ze šlamastyky - týpek se jí totiž mezi řečí pochlubil, že je sicariem, jak se v Latinské Americe říká zabijákům, hitmanům.
Uvědomuju si, že tohle bylo moje nejdrsnějši pivo v životě a počítáme hodiny do rána. Teď už nezbývá než čekat a doufat. Po menším občerstvení ale přece jen zajdeme ještě pro jedno pivo - co taky jinýho tady. Uvnitř krámku sedí chlápek, jakýsi produkční našeho autobusu, spokojeně se láduje a oznamuje nám, že za půl hodiny zkusíme vyrazit, vláda ustoupila tirákům.
Salvador právě uslyšel třesknutí dalšího šutráku, co mi spadl ze srdce. Když autobusem projíždíme barikádu, která připomíná spíš stanové městečko dost nasraného festivalu, jsme rádi, že jsme se nepokoušeli jí proklouznout předčasně.
"Je půlnoc a jsme v San Salvadoru. Dobro došli," napsal jsem si tehdy do diáře, když jsme utrmácení stanuli nad ránem v hlavním městě San Salvadoru. A věřte mi, že to je místo, kam si nepřejete přijet nad ránem.