Cesta Vagabunda: Imigrantem v Mexiku
Jak se z vypasené kancelářské krysy v pražském luxusu stal šťastný vandrák spící místy mezi opravdovými krysami v Mexiku?
Jak jsem se, ty vole, octnul zrovna tady? V centru Ciudad de México, jednoho z největších a nejstarších lidských sídel světa? V domě, jehož jednu zeď zdobí nenápadná a omšelá zlatá plaketa dávající kolemjdoucím na odiv, že se tady natáčel legendární počin mexické kinematografie Amores Perros?
Jak se stalo, že kdykoli z toho domu vyjdu, z taquerie v přízemí na mě mává Gerardo ve své zástěře a silných brýlích a volá: Hola, Rafa! A že v nedalekém baru o pár bloků dál vyndávají z lednice lahváč Victorie, sotva projdu kolem dveří?
Odkdy se častěji představuji svým mexickým jménem než tím českým? Odkdy přemýšlím víc ve španělštině a kdy jsem poprvé poslal zkorumpovaného policajta do míst, odkud přišel na svět?
Takhle to po těch letech je, ale cesta to byla dlouhá a strnitá. Mnohokrát jsem měl na krajíčku. Octnout se v cizím světě s na hony vzdálenou kulturou a mentalitou od té naší evropské, neřkuli české, bez jistot, bez známých a bez znalosti jazyka, to bylo jako stát se semínkem vrženým na pospas na poušť, snažícím se bez kapky vody a živin uchytit, zapustit kořeny, splynout s okolím, a ba co víc – podmanit si ho.
Bylo to těžký, nebudu lhát. Nestačily by mi prsty na rukou a na nohou, abych spočítal všechny ty bezesné noci plné obav, co bude zítra. Budu mít ještě za co jíst? Budu mít kde bydlet? Zvládnu si tohle a tamto vyřídit? Dostanu se z týhle lapálie? Ty noci přicházejí čas od času i teď, po tolika letech a s kartičkou rezidenta v kapse.
Tak nějak tuším, že spousta lidí u nás doma vidí hlavně pláže a skvěle vypadající jídla a veselý obličeje lidí na fotkách… mnohdy závidí to hezký, ale nepřipouštějí si, že ani tady v Mexiku člověku nic nespadne do klína jen tak. Musíte si pro to jít a překonávat překážky. Na druhou stranu: Kdyby to bylo zadarmo a bez rizika, tak by mě to nebavilo. To bych mohl rovnou zůstat doma v Česku.
Výprava do neznáma
Ale jak že se stalo, že jsem se octnul v tom domě z Amores Perros? Pojďme to vzít trochu zeširoka.
Odjakživa mě fascinovaly cizokrajné končiny a život v nich. Už když jsme jezdili s rodiči na dovolené do Itálie, záviděl jsem místním dětem, že se místo honění kolem paneláků chodí koupat do moře, a dospívajícím, že se můžou do noci procházet po pulsujících promenádách. Koneckonců i těm důchodcům, že můžou vysedávat ve voňavých kavárnách u kávy a šachů. Život v cizině mi vždycky připadal tak nějak barevnější, divočejší a vášnivější.
Když jsem se osamostatnil, začal jsem při každé příležitosti unikat z nudné pražské reality mladého kariéristy. Klidně jen na noc dvě, hlavně abych poznal něco nového a občerstvil čímsi dobrodružným svou duši uvadající v šedivém stereotypu.
Ale i to mi brzy přestalo stačit. Toužil jsem, aby mi život v cizině zevšedněl stejně jako ten doma. Teprve tehdy totiž můžete život v zahraničí skutečně nasát. „Chci, aby až vejdu do místní hospody, znali štamgasti moje jméno a zdravili se se mnou,“ říkával jsem si vždycky a snil o tom, že se mi to jednou podaří.
Psal se rok 2014, když jsem byl krátce cestovat v Maroku a v Marrákeši se seznámil se skupinou Mexičanů, vlastně spíš Mexičanek. Strávili jsme nějaký čas společně a nakonec jsem od nich dostal pozvání do Mexika. Bral jsem to jako nedůležitou formalitu – já je taky pozval ze slušnosti do Čech, tak jako všechny, koho na cestách potkám. Mexiko tehdy ani nefigurovalo na mém seznamu vysněných destinací. Koneckonců přes oceán jsem v té době zavítal pouze jednou, nebyla to tehdy samozřejmost jako dneska.
A přece jen jsem si po čase na jejich pozvání vzpomněl a v listopadu 2016 se mi naskytla možnost odjet na tři týdny cestovat do Mexika. Vyklubala se z toho nejlepší expedice mého života. Bylo v ní všechno od poznávání krásných míst, přes flámování, poznávání krásných žen až po nespočet malých i větších dobrodružství. Zpátky do Čech jsem se vrátil jako jiný člověk – poznal jsem život, o kterém jsem odjakživa snil. Ověřil jsem si, že to není jen chiméra, že ho můžu mít. Jen pro to musím něco udělat. A tak bylo jasné, že mému životu kancelářské krysy odzvonilo. Můj sen byl jinde.
V následujících měsících jsem podal výpověď, prodal auto a opustil byt, kde jsem bydlel. Rozloučil jsem se se svými blízkými, sbalil si to nejnutnější, vypil poslední české pivo a v září roku 2017 vyrazil za oceán dobývat svět za hranicemi. Alespoň tak jsem si to tenkrát maloval. Ale jak už asi tušíte, ne všechno šlo podle plánu.
Osudové zemětřesení
I když jsem si Mexiko oblíbil, moje volba padla přirozeně na USA – anglicky jsem uměl, kulturně mi byla tahle země bližší a daly se tam vydělat dolary. V neposlední řadě jsem tou dobou ještě trpěl syndromem devadesátkového dítěte, tedy bezbřehým obdivem k Americe coby ideálu dokonalého života. Spojené státy měly být tím místem volnosti, radosti a nekonečných možností – tak jak jsme je znali ze seriálů.
Jenže to jsem se přepočítal. V oné rovnici mi jaksi scházely dvě nejdůležitější položky na mé straně: peníze, potažmo vliv, a známosti. Neměl jsem ani jedno z toho, a tak se mi nedařilo najít práci, zato ta trocha úspor, co jsem měl, v nablýskaném Los Angeles úspěšně mizela, a to zcela závratnou rychlostí. Přitom jsem spával po hostelech v pokojích s osmi až dvanácti dalšími chudáky a živil se výhradně rozmraženou pizzou ze 7eleven za pět dolarů. Nic levnějšího už nebylo.
Můj americký sen se rozplýval v realitě. A právě když jsem si tohle začal uvědomovat a nad vodou už mě drželo jen pomyšlení na tu ostudu, kdybych se po svém slavném odchodu vrátil po měsíci s nepořízenou domů, zasáhlo sousední Mexiko ničivé zemětřesení. Nadálku jsem sledoval tu zkázu, v níž stovky lidí nalezly smrt. A tak jsem se rozhodl místo čekání na zázrak kdesi v hostelu v Hollywoodu být alespoň trochu užitečný a přiložit v Mexiku ruce k dílu.
Je fér přiznat, že když jsem dorazil, nebylo už skoro s čím pomáhat. Měl jsem však alespoň příležitost potkat své staré známé a připomenout si skvělé zážitky ze své první cesty do Mexika a vůbec vášnivý a dobrodružný život, za kterým jsem odešel. Pak už nechybělo mnoho a začal jsem se po návratu do USA sunout blíž a blíž k hranici s Mexikem, až jsem se ocitnul na druhé straně plotu v Tijuaně. Odtud už to šlo ráz na ráz. Dostal jsem nabídku pracovat v hostelu na Yucatanu, kde jsem se také vrátil ke své původní profesi – psaní. Do českých médií jsem posílal příběhy z cest, a když jsem si odkroutil v Karibiku půl roku, usoudil jsem, že jsem si dokázal, co jsem potřeboval. Už se můžu bez hanby vrátit.
Jenže zpátky v upjaté a sterilní Evropě mi stačilo pár týdnů, abych si uvědomil, že svoje srdce jsem nechal jinde. Jak jednou okusíte život nomáda, jen těžko se zase necháte spoutat korporátními okovy. Jen blázen by vyměnil svobodu za iluzi pohodlí a peněz a statusu. A tak se stalo, že jsem po pár měsících přistával zpátky v Ciudad de México a znovu ucítil horkou vůni kukuřičných tortill a začal se sžívat s přívalem bizarních situací, jež na vás číhají dennodenně na každém kroku.
Život nomáda jako droga
V roce 2019 jsem se do Mexika přestěhoval. Postupně jsem se naučil španělsky, poznal místní zvyklosti, navštívil hromadu zajímavých míst a ocitl se v bezpočtu milých i nemilých situací. Ale co je nejdůležitější – znám tu několik hospod a barů, kam když přijdu, štamgasti mě vítají a volají na mě jménem. A to za ty bezesné noci stojí.
Život v cizině je jako droga. Jakmile si jednou zvyknete na to každodenní boření hranic, překonávání sebe sama a zdokonalovaní se v praktických záležitostech jiné kultury, pak už se vám nechce zpátky do zaběhnutých kolejí. Tam, kde už to znáte, kde vás už nemá co překvapit a nemáte ani čím překvapovat sebe sama. Chcete víc.
Každý den tady je pro mě novou výzvou. Každý den zažívám malá nebo velká dobrodružství a poznávám život z jiného úhlu. O tom to všechno je. A o tom vám budu prostřednictvím svých příspěvků vyprávět.
