Gentrifikace je problém. Měli bychom zůstat tam, odkud jsme přišli?
Problém gentrifikace, který v Mexiku nabírá obřích rozměrů, mě občas nutí zamýšlet se nad tím, jestli by lidi neměli zůstat tam, kde se narodili. I když tím sám sebe střílím do nohy. Co myslíte vy?
Gentrifikace neboli vytlačování původních obyvatel atraktivních lokalit obvykle movitější populací, je buzzwordem dneška. Alespoň tam, kde žiju. A občas mě nutí zamýšlet se nad tím, jestli by lidi neměli zůstat tam, kde se narodili. Protože tady začíná jít opravdu do tuhého.
Sedm let žiju v Mexiku. Neplánoval jsem to. Ale tak nějak se to stalo. Napřed to byla láska k holce, která přerostla v lásku k téhle zemi. Už tehdy mi říkali: Ty už se domů nevrátíš, jak jednou ochutnáš Latinskou Ameriku, tak už se ti nebude chtít zpátky.
Byla to pravda. Místní pestrý život mě pohltil. Když se vracím do Čech, rozpaluje mě doruda pohled na to, jak se všechno točí jen kolem peněz a kariéry. Ať už člověk chce, nebo musí. O víkendu je fajn, to se lidi veselí, v ulicích je pohodová atmosféra, rodinky na výletech, party v hospodách. Ale přijde pondělí a už zase všichni spěchají do rachoty a večer z rachoty; někdo pak jen padne vyčerpáním na kanape, někdo to musí spláchnout deseti pivy, ti snaživější jdou do fitka, aby druhý den mohli podávat ještě lepší výkony a měli ještě víc peněz a byli ještě zaneprázdněnější.
Na to se v Mexiku nehraje. Ne že by tady snad lidi nechodili do práce a neměli svoje starosti. Ale nikoho tady nezajímá, z čeho přesně platíte nájem. Ani nikoho neohromíte rozprávěním o tom, čí kliku v kanceláři právě leštíte. Spíš všechny zajímá, u koho je ten den fiesta, nebo jestli se zrovna nepojede na pláž. Protože tady zatím ještě nespoutanost a osobní svoboda nakopává mamonu zadek. Tady se žije do morku kostí. Na hraně, často s kudlou pod krkem, často s posledními drobáky v kapse, nebezpečně, zato opravdově. V Česku jsme si nechali navlíknout kazajky z hypoték a příslibu „kvalitního života“ tak těsně, že už ani neprotestujeme, když se nám děje bezpráví a shora nám ty okovy ještě víc a víc utahují. Prostě to zase nějak překousneme.
Tolik na úvod, proč se mi v Mexiku žije lépe než v mojí vlasti. Třebaže ji mám rád, mám tam rodinu a spoustu skvělých kamarádů, na které nedám dopustit. Miluju naši šumavskou přírodu, a dokonce jsem i hrdý na tu naši národní přednasranost a odtažitost. Jsme možná uzavření a na první dobrou ne až tak přátelští, ale o to víc autentičtí a opravdoví. To by člověk na Západě pohledal, to se mi libí. Jsme fajn národ, jen žijeme ve špatném systému a neumíme, nebo nechceme ho opustit.
Tolik můj úvod k problému gentrifikace, o kterém chci mluvit.
Gentrifikace třetího světa
Jak se zdá, výše popsané neuchvátilo jen mě, ale i spoustu dalších cizinců. Obzvláště v posledních třech čtyřech letech lze vidět, že se do Mexika stěhuje stále víc lidí, často z bohatých vyspělých zemí – USA nebo západní Evropy. Podle posledních dat zdejšího ministerstva turismu přijelo do země v roce 2020 13 milionů cizinců a jen rok na to už to bylo 19 milionů.
Mexiko si v uplynulých letech oblíbily i celebrity. Svou náklonost mu před pár týdny v ulicích města vyznávala Dua Lipa, minulý týden napsal Travis Barker z Blink 182, kteří tu vystupovali, že se sem chce přestěhovat. Pozitivní vztah k Mexiku čím dál častěji ukazuje i třeba Lenny Kravitz, kterého jsem ostatně potkal před pár měsíci v restauraci v přízemí našeho domu.
Jenže to vše se odráží i na místních stoupajících cenách. Ciudad de México bylo před několika týdny vyhlášeno nejdražším městem Latinské Ameriky. Ještě před pár lety jste tu kafe v kavárně běžně sehnali pod 50 pesos, teď už jsou ceny mimo slumy vyloženě evropské, potažmo americké. Když si navíc vzpomenu, že před sedmi lety při mé první návštěvě stálo mexické peso 1,1 koruny a dnes je to 1,4 CZK, tak mě zdejší život začíná vycházet pěkně draze.
Ale jak už jsem říkal, nejsem tady proto, že by se mi to mělo vyplatit finančně. Sžil jsem se s místní kulturou, naučil se řeč, včetně slangu, mám tu zajímavé pracovní příležitosti a spoustu přátel a známých napříč městem i celým státem. Občas beru místní zvyky tak vážně, až od místních slýchám, že jsem mexičtější než oni sami.
To samé bohužel neplatí u spousty zejména bohatých lidí, kteří sem míří ze Západu. Znám Američany a Američanky, kteří beze studu přiznají, že se ke svému vysmívanému jižnímu sousedovi přestěhovali proto, aby ušetřili. Na imigračním úřadě se nestydí láteřit na mexické úředníky, že s nimi mají mluvit anglicky. A pak točí na TikTok videa o tom, jak skvělý je život v Mexiku, protože všechno je tady levné a dostupné. Přičemž jen snídaně, u které sedí, stojí denní mzdu průměrného Mexičana. Tihle lidé už zcela obsadili některé populární, řekněme „hezké“ lokace. Běžný Mexičan by na nájem v těchto čtvrtích nenašetřil za celý život. Západní přistěhovalci tady platí za bydlení klidně desítky tisíc pesos měsíčně, na které vydělávají z kaváren ťukáním do počítače, zatímco běžný Mexičan jim u toho leští boty od Balenciagy.
Ciudad de México: Ráj šílenosti
Stěhování je lidské. Nebo…?
Můžeme se ptát, kdo je na vině. Zda si za to nakonec nemůžou sami Mexičani, že jejich hladoví spoluobčané využívají přílivu cizinců a šponují ceny do nesmyslných výšin. Faktem nicméně je, že místním lidem začíná docházet trpělivost. O gentrifikaci se mluví na každém rohu, na sloupech lamp a zdech budov jsou nápisy nabádající cizince, aby vypadli, odkud přišli, a tak dále.
Jako cizinec si tady najednou připadám hloupě. Když jsem neměl, kde složit hlavu, a jeden mexický kamarád mě ubytoval u sebe v jedné z těch lepších čtvrtí, musel jsem před ostatními Mexičany zamlčovat, kde bydlím, protože by mě prostě hned hodili do škatule gentrifikátorů z prvního světa, kteří si žijí v bavlnce daleko od reality zdejších ghett. Částečně po právu, protože co si budem, pořád vydělávám o něco víc než oni. Nikoho už samozřejmě nezajímá, kolik jako stále ještě český živnostník odvádím měsíčně na zálohách, na daních, kolik zaplatím při návštěvě ČR za data v telefonu, za potraviny s polskou posypovou solí atd. atd. Ale to je můj problém. Nicméně pořád platí, že jsem sem nešel za pohodlným životem majitele dolarů v zemi, kde jste se donedávna za dva tři dolary dosyta najedli.
I tak mě ale najednou tohle všechno tlačí. Už jsem tady psal o pláži, kterou mi moje místní kamarádky odhalily, když jsem sem v roce 2016 přijel vůbec poprvé. Tehdy tam nebyl ani signál, natož snad nějaký hotel. Postupně to všechno přibývalo: Wi-Fi, kavárny, bary, hotely, instagramové houpačky nad lagunou... Až jsem tam přestal jezdit, abych si zachoval vzpomínky na ty pěkné staré časy. A před pár týdny jsem zahlédl videoreportáž právě z téhle pláže. Jedna z místních žen tam naříkala, že lidi, kteří odtud nepocházejí, tam lukrativně skupují pozemky, aby na nich postavili hotely. Zatímco tihle obyčejní domorodci, kteří donedávna vystačili s tím, že lovili ryby a pěstovali ovoce a zeleninu, případně u sebe občas ubytovali nějakého pocestného, jsou najednou ve svých vlastních domovech nezvanými hosty.
Našel jsem ráj a roky o něm mlčel. Pak přišel hipster a řekl si o Wi-Fi
A tohle všechno mě vždycky přivede k myšlence: Neměli bychom nakonec všichni zůstat tam, kde jsme se narodili? Odpověď neznám, a ke všemu sám sebe tou otázkou střílím do nohy. A vím, že na téhle gentrifikaci a problémech s ní spojenými nesu díl viny.
Když na tohle téma zabrousím s mými známými Mexičany, často mi kupodivu řeknou, že ne, že ať jezdíme, že si za tyhle problémy můžou sami a že kdo si chce v Mexiku vydělat, tak si vydělá. Klidně i na ty americké nájmy. Navíc že cizinci s sebou vozí peníze. Já sám sebe někdy chlácholím tím, že svět je snad nás všech, bez ohledu na hranice, a že lidi se odjakživa posouvali tam, kde jim bylo dobře.
Před pár dny jsem na tohle téma debatoval s trochu radikálnější skupinou mexických kamarádů. Nakonec jsme se shodli na definici, že ona zlá gentrifikace je ta, při které lidé skutečně přijdou do země jen kvůli finanční výhodnosti, přičemž se odmítají sžít s místní kulturou, a naopak sem zasévají tu svou, z prvního světa, a vytlačují tím místní. To jsem si trochu oddychl. Ale už teď je mi jasné, že bude čím dál hůř. A o to víc přemýšlím, jestli by správně neměli lidé, co žijí v zahraničí, třeba jen nasát to, kvůli čemu přišli, a pak se to snažit zpátky doma implementovat, aby se zachovala nějaká diverzifikace. Jenže jak by svět vypadal, kdyby tahle migrace zcela ustala? A vůbec, jak může přistěhovalectví kritizovat někdo, jehož krajané tvoří největší cizineckou menšinu v USA?
Celé je to složitější otázka, než se zdá. Proto by mě skutečně velmi zajímal váš názor. Co myslíte, má člověk právo přesídlit se tam, kde se bude mít lépe? Případně za jakých podmínek. Nebo bychom měli zůstat tam, kde jsme se narodili? A jak velký idiot jsem, že si troufnu zkritizovat ČR za to, že je upjatou robotickou kulturou a že se neodvážíme vzepřít systému?
Díky moc za všechny podnětné postřehy!!