Na houbičkách 2: Co zjevil aztécký rituál tripující mysli Evropana?

Druhá a závěrečná část mé reportáže z aztéckého rituálu s "magickými houbami" v temazcalu na předměstí Ciudad de México. Doporučuji si nejprve přečíst první díl (odkaz níže).

Do temnotemné tmy dál promlouval Alfredo nebo Mary a snažili se přítomné uklidňujícím hlasem provádět rituálem. Říkali jim, aby se odstřihli od zlých zkušeností a těšili se na ty dobré, aby vyrostli ze svého starého já. Aby sebrali odvahu začít znovu žít. Já zůstával pohroužen ve vlastních myšlenkách a dál probádával svoji mysl.

Přemýšlel jsem o osamělosti a o tom, jak člověk může ztratit sám sebe, když je dlouho s někým. Ve tmě za víčky se mi roztančily dvě postavy připomínající figurky z Člověče, nezlob se! nebo šachů. Jen tady měly formu šroubovice DNA, jedna červená a druhá modrá. Napřed smyslně tančily kolem sebe, až se do sebe zaklesly a vytvořily dokonalý propletenec, asi jako by se v trojrozměrném prostředí objaly dva půlměsíce jing a jang. Společně sílily a rostly, ale pak se od sebe začaly odpojovat, až se zcela odtrhly. Obě teď byly pochroumané, visely z nich cáry, jako když vytrhnete záplatu z kalhot a zbude v nich orvaná díra. Taky byly nyní slabší. Zachovaly si sice svou výšku, ale přišly o robustnost, jež jim dávala jistotu. Byl na ně smutný pohled, jako dvě vyrvané duše v prázdnu, snažící se protlouct neznámým světem plným nástrah. Bylo jasné, že jednou z těch figurek jsem já. Dál rostla a snažila se zacelit rány, ale byla oslabená.

Přemýšlel jsem, co by se mělo stát, aby se zahojila a zesílila. Měla by se snad navázat zase na nějakou jinou šroubovici? Ale nebude to jenom popření její podstaty? Útěk před vlastní neúplností? Přehlížení slabostí a jizev?

O smyslu života 

Obraz se proměnil. Teď měl podobu prázdného kvádru, respektive jen jeho hran. Představte si třeba konstrukci akvárka. Všechny jeho části byly obrostlé barevnými, místy propojenými organismy, podobnými oněm figurkám ze šroubovice. Ale ještě víc připomínaly neurony s jejich vlásečnicemi coby chapadly objímajícími konstrukci akvárka, takže se místy zdály jako hustá síť pavučin. Čím víc lpěly na konstrukci, tím byly větší, a zejména v rozích, kde se chytily rovnoběžného i svislého ramena, měly velkou sílu a zdály se nezničitelné.

Uprostřed toho, ve volném prostoru, jsem viděl sebe jako malý osamocený neuron, volně povlávající v prostoru, místy vysunující svá nervová zakončení tu jedním, tu jiným směrem. Občas se chapadla spojila s některým ze sousedních, ale pak se zase rozpojila a z neuronu v tom místě na moment visely cáry.

Došlo mi, že neurony kolem mě, uchycené na konstrukci, jsou mí blízcí, zachycení na jistotách ze svých kariér, rodin, partnerů. Někteří měli svých jistot i víc – to byli ti v rozích. Jen já dál povlával ve vzduchoprázdnu a neměl se čeho chytit. Věděl jsem, že když přijde nějaká katastrofa, odfoukne mě jako listí. Ale čeho bych se měl zachytit? A je vůbec dobře se k něčemu přivazovat?

Sice jsem nevyřešil otázku smyslu života, ale tohle zjištění mě uspokojilo. Vzrušením jsem začal vymýšlet, jak tohle všechno hodím na papír. Zalitoval jsem, že u sebe nemám žádný notes, protože určitě většinu z těch myšlenek zapomenu. Přemýšlel jsem alespoň, jaký tomu všemu dám titulek. A jakou zvolím fotku. Sakra, měl jsem si dopoledne vyfotit temazcal v Alfredově zahradě, když ji celou osvětlovalo ranní slunce. Ale vlastně spíš ne. Tohle je tak intimní záležitost, že by ji jakýkoli realistický záznam zničil. Musí to zůstat abstraktní, tak jako moje hloubání tady. A co to nakreslit? Kreslení nikdy nebyla moje silná stránka, ale alespoň to bude autentické.

Výkřik do tmy

Rázem jsem přesně věděl, jak by měl obraz vypadat. Měl jsem před očima tu nejvíc jednoduchou kresbu člověka ležícího na zemi, de facto pět čárek a jeden kruh místo hlavy. Jen jsem přemýšlel, jak ty čárky správně pospojovat, aby skutečně vyjadřovaly člověka choulícího se na podlaze. Tak jsem se na sebe podíval, jak tam ležím na chladné potící se zemi, zavřené oči, klidná tvář, stéká ze mě pot a je mi dobře.

Došlo mi, že si sám sebe prohlížím, jako kdybych byl nějaký cizí pozorovatel, co právě vešel do místnosti. Viděl jsem se naprosto dokonale, do nejbližšího detailu. Jasně, když si v běžném životě řeknu, že se na sebe podívám, taky si dovedu sama sebe na okamžik vyprojektovat, ale stojí to značné úsilí a trvá to jen na zlomek vteřiny. Tady jako bych byl vně sebe sama tak dlouho, jak jsem jen chtěl. Dovedl jsem si sebe prohlížet celé minuty a ze všech stran. Zkusil jsem zazoomovat – a opravdu. Bez větších problémů jsem viděl detaily svojí kůže, póry, řasy, jako bych měl sám sebe pod mikroskopem. Dovedl jsem se plně ovládat, svoje myšlenky, svoje tělo, svoje konání, svoje nálady, svoji vnitřní sílu. Vnější svět jako by neexistoval, celý život se odehrával uvnitř.

V tom jako říznutí žiletkou rozkrojil ticho jeskyně jekot a pleskání o stěny. Otevřel jsem oči a snažil se zorientovat, co se to děje. Ve tmě jsem neviděl ani na vlastní ruce, natož abych dohlédl, co se odehrává dál ode mě. Podle křiku a zvýšeného pohybu mě napadlo, že snad někdo na někoho zaútočil. Někdo nás přepadl v tom nejzranitelnějším momentu? Je to součást nějaké blbé hry? Cítil jsem, že i ostatní se probudili ze svých snů a jsou stejně rozrušení jako já.