NOSTALGIE
Mírně hraniční zamyšlení nad cestami zpět. O důležitosti míst a okamžiků, do kterých už jsme se nechtěli vracet. A o velkých příbězích každého z nás.
„Nevracej se. Nepodléhej nostalgii. Zapomeň na nás.“ - Alfredo, Cinema Paradiso
Návraty na stará místa zpravidla trochu hřejí a trochu bolí. Samozřejmě pokud jsme v nich něco ze sebe zanechali. Taky záleží, za jakých podmínek jsme je opouštěli a za jakých se vracíme. Někdy se pak jen usmějeme, jak nás ta vzpomínka pošimrá. To jsou ty malichernosti, kterým už se dneska jenom smějeme. Jindy nás pořád ještě zabolí na hrudi – to jsou ty dosud nezhojené jizvy. Ale vždycky takové momenty nutí k zamyšlení, jací jsme byli tenkrát a jací jsme teď.
Osud mě zavál po více než sedmi letech do Tijuany, pohraničního města na severozápadě Mexika. Přesně na ta samá místa, kam mě na podzim roku 2017 vyplivl z USA, s jednou napěchovanou krosnou, skoro bez peněz, se zbytečky nadějí a netuše, že zpátky už se nevrátím.
Nikdy nezapomenu, jak jsem utrmácený vystoupil v odpoledním horku z pohraničního koridoru pro pěší příchozí a ocitl se v Mexiku, uprostřed jakéhosi opuštěného náměstí, kde kromě jedné zanedbané kašny nebylo nic a jen převalující se klubko stepní trávy chybělo, abyste si připadali jak ve westernu. Zároveň jste na sobě v tom podezřelém tichu cítili spoustu očí a věděli, že není radno v těchto místech otálet. Kor když vypadáte jako skaut na výletě, co právě ztratil svoji družinu.
Vidím to jako teď, když jsem zamířil zpocený k oné kašně, ačkoli jsem dobře věděl, že právě tam budu nejvíc na očích. Snažil jsem se alespoň tvářit, že vím, kam jdu a co dělám, ačkoli jsem právě tohle věděl ze všeho nejmíň. Mezitím jsem se snažil nenápadně na mobilu lovit signál, abych se dostal co nejrychleji kamkoli do civilizace.
Bylo to teď po tolika letech, kdy jsem se vrátil. Tak jako tenkrát reportovat o uprchlících kolem hraniční zdi. Zase čerstvě po jmenování Donalda Trumpa prezidentem, zase tak trochu bez domova a bez jasných vyhlídek, co bude za pár týdnů nebo měsíců. I když už v o něco lepší kondici.
***
Jsou věci, který z paměti nevymažeme. Některý lidi, některý místa, některý příběhy.
Na Valentýna to bude rok, co odešla Krups. Výjimečná osoba, skvělá tchýně, špičková novinářka – jedna z nejlepších tady. Den po její smrti nekrology po celém Mexiku psaly, že dávala hlas těm obyčejným, kteří ho neměli. Těm, na něž se zapomínalo.
Zdědil jsem po ní stohy knížek. Většinou příběhy o místní kriminální scéně, pak taky o novinařině a psaní. Řekl jsem si pár dní před odjezdem do Tijuany, že bych si měl něco z těch knížek přečíst, ať se dostanu do formy. Z té knihovny mi padla do oka útlá knížka nazvaná Los Cínicos no sirven para este oficio (Cynici se na tuhle práci nehodí). Trochu jsem pochyboval, jestli to není právě naopak, jestli spíš cynici by neměli tohle dělat, protože pak se nebudou dojímat nad drásavými příběhy jednotlivců. Každopádně jsem se na poslední chvíli rozhodnul pro tuhle knížku a v pátek nad ránem si ji přibalil s sebou.
Byl to soubor rozhovorů s polským novinářem Ryszárdem Kapuscínskím. Nikdy předtím jsem o něm neslyšel. Ale skutečnost, že to dotáhl do téhle vybrané osobní knihovny kdesi v Mexiku, mě utvrdila, že nejspíš stojí za pozornost. Když jsme pak nabrali výšku a v letadle nad vyhřátými pouštěmi severozápadního Mexika sváděli boj se vzdušnými víry a moje nervy sváděly boje s nepříčetností, vzal jsem si tu knížku na pomoc a snažil se přehlušit otřesy soustředěným čtením. Některé pasáže byly vyznačené růžovým zvýrazňovačem – skoro do jednoho pojednávaly o tom, že je potřeba jako novináři odhodit ego, vyrazit za těmi obyčejnými lidmi, bavit se s jednotlivci, zajímat se o jejich malé a velké příběhy. Přesně to jsem měl v plánu.
Ironií osudu jsem přesně nad tímhle dumal večer před odjezdem. Z nějakého důvodu jsem byl nervózní. Nikdy se mi tohle nestávalo, ale možná jsem vyšel ze cviku. Možná na mě jenom padla tíha odpovědnosti, protože už jsem trochu vyrostl a začal si uvědomovat, že nemůžu tuhle práci jako „za mlada“ dělat tak, že prostě počkám, co se mi přihodí první večer v hospodě. Byl jsem si vědom, že je potřeba si dát víc záležet. Zároveň se mě zmocnila pochybovačná chmura, která se mě ptala: A k čemu stejně všechno bude? Ať už přinesu jakkoli senzační zprávu, za den dva bude stará. Za týden si na ni nikdo nevzpomene. Lidi se možná na moment pozastaví, moje ego si poskočí, ale nic se nezmění.
Pak ale dorazilo nějaké vnuknutí, vize, která pravila, že jediný způsob, jak tomu všemu dát smysl, je směřovat to k těm obyčejným lidem. K těm, kteří jinde nemají zastání. Vynaložit ty možnosti, které mám, k pomoci potřebným. Zajímat se o ty nejméně slyšitelné, zvěčnit jejich opomíjené příběhy a dát jim hlas.
Měl jsem k tomu naštěstí skvělé parťáky. V redakci revue Prostor to viděli stejně: Dej si čas, nehoníme zpravodajství, ale reportáž, která bude validní i za pár měsíců, říkali. Což je pořádná frajeřina, protože to už dneska české mediální velkofarmy v rukách byznysmanů nedopustí, tam na poctivou novinařinu není čas, tam se musejí točit peníze. Takže je to vzácnost, když ze sebe nemusíte dělat blbečky a honit instantní lapače kliků, ale můžete jít do hloubky. Bohužel jeden z dalších přirozených dopadů kapitalismu.
Hned vedle toho, že ti, co zrovna nemají peníze a majetek, automaticky přicházejí o svůj hlas a váhu. Naše pyšná kvazi-západní společnost by je raději někam schovala, abychom se mohli kochat jen tím naleštěným. Došlo mi to, když jsem ještě před svítáním pospíchal na autobus na letiště a míjel bezdomovce na lavičkách. Takový luxus už u nás ve „vyspělém“ světě není. Tam jsme totiž tak pokrokoví, že se lavičky designují tak, aby se na nich nedalo natáhnout. Aby ti, co jsou na tom nejhůř, se měli ještě hůř. Místo, abychom se jim za ty vynaložené peníze snažili pomoct dostat se na nohy. Abychom projevili soucit. Místo toho se vyhazují peníze, abychom si mohli lhát do kapsy, jak se máme dobře.
Cestou na letiště jsem měl jasno, že přesně pro tyhle lidi by tu novináři měli být. Konečně vykročit z pohodlí v podobě nerušeného papouškování politiků, přestat být hlásnou troubou mocných směrem k lidu, a stát se tlampačem těch opomíjených směrem nahoru.
***
27. 10. 2017. To datum jsem si chtěl letos v Tijuaně nechat vytetovat. Aby mi navždycky připomínalo, že když už se všechno může zdát ztracený, pořád ještě se to může otočit. Vzpomínka na to, že cesta ze dna vede jedině nahoru.
Bylo to tehdy, kdy jsem se odebral do Los Angeles žít svůj vlastní „americký sen“, který se ovšem nekonal, a já tak putoval níž a níž, až jsem se jednoho dne ocitl v Tijuaně. Tam u té kašny, kde jsem tehdy signál nenašel, ale zapadnul jsem i s krosnou do nějaké pochybné prodejny potravin, kde jste si mohli dát i pivo, a tak jsem si jedno koupil a připojil k internetu, abych si domluvil odvoz na pobřeží. Tam jsem v dalších dnech udělal reportáž od hraničního plotu, k němuž se tehdy kvůli čerstvě započatému prvnímu prezidentskému období Donalda Trumpa upínaly zraky celého světa.
I když to na chvíli vypadalo, že dělám zase něco, na čem záleží, i když jsem do ČR posílal příběhy lidí, kterým ten plot vzal všechno, tak moje naděje na úspěch za oceánem to nezvyšovalo. Přespával jsem v hostelu spolu s bandou neustále přiopilých penzionovaných Mexiko-Američanů, stravoval se převážně rozmrazenou pizzou z nedalekého 7Eleven a můj sen o úspěchu ve velkém světě se pomalu ale jistě měnil v noční můru. Naštěstí s těmi spolubydlícími byla docela legrace a taky tam byl nedaleko Wallmart, kde jsem sehnal lahev mezcalu za 159 pesos.
Plán byl aklimatizovat se v Tijuaně, udělat svoje reportáže a odjet na dušičky do Ciudad de México. Tam se vidět se svou milou, dcerou zmíněné tchýně, a nejspíš se zase vrátit do Ameriky. Když jsem ale onoho data kupoval letenky a uviděl stav svého konta, bylo mi do breku. Věděl jsem, že mi zbývá sotva pár týdnů naděje, pak to budu muset zabalit. Není zbytí, tohle nemůžu přežít. Vytanula mi na mysli představa, jak se po tom svém grandiózním odchodu a loučení vrátím po třech měsících s prosíkem do Česka. Jak budu muset zpátky na svoje staré místo ve fabrice na bizarní zprávy a bydlet budu asi po kamarádech.
Dneska už vím, že by to nebyla žádná ostuda. Že právě tyhle chvíle tvoří silné charaktery. Ale tenkrát? Tenkrát mi bylo pod psa.
Koupil jsem letenku a shodil ze sebe ty chmury. Věděl jsem, že teď nezbývá než doufat, že konečně vyjde nějaká z prací, po kterých jsem se celou tu dobu sháněl. A když ne? Tak vlastně asi nemám co ztratit.
Odšpuntoval jsem lahev mezcalu a v té blažené beznaději pil panáka za panákem. Ani ne abych si přivodil opilost nebo zapomění. Naopak mě vůbec neopíjel. Ale bylo mi dobře, když jsem se smál sám sobě, jak jsem to dopadl.
Zanedlouho jsem byl skoro i na dně té lahve, a v ten moment ji zazátkoval: Ještě ne, kámo, ještě to nemůžeš vzdát, ještě nejsi na konci. Napřed musíš padnout na úplný dno a pak to přijde a bude to požehnání, protože pak tě to vymrští nahoru! říkal jsem si. A rozhodl se, že budu ještě chvíli doufat.
Tu noc jsem šel spát s hlavou tak čistou, jako už dlouho ne, a probudil se s příšernou kocovinou. Podíval jsem se na telefon a v první chvíli nevěděl, zda to není jen výplod pálenky z agáve. Stála tam zpráva od kluka, co provozoval hostel na Yucatánu a já se už několik týdnů snažil u něj vyžebrat místo: “Přijeď, začíná sezóna, bude se nám hodit každá ruka!” A než jsem se stačil zaradovat, dorazila další zpráva, od kamarádky z České televize, že mě chtějí do živého vysílání, abych jim vyprávěl, co jsem zažil u hraniční zdi!
Ten den se začal psát nový příběh mýho života. Slíbený rozhovor jsem natáčel v obýváku v Ciudad de México, který se zanedlouho stal mým novým domovem. Mezitím jsem taky strávil nějaký čas v Tulumu na Yucatánu a taky dostal další pracovní nabídky.
Od té neblahé noci a požehnaného rána uplynulo v říjnu sedm let, z nichž jsem většinu prožil v Mexiku a hodně z té většiny se mohl věnovat činnostem, které mi dávají smysl. Napadlo by mě tehdy, že dneska budu tam, kde jsem? Jistojistě ne. Zdaleka nejsem tam, kde bych si přál: pořád ještě jsem nevydal knížku, pořád ještě nejsem ten uznávaný autor, pořád ještě jsem na cestách atd. Ve spoustě věcí jsem prohrál, ale žiju a pořád ještě mířím vzhůru. A to je ta největší výhra.
***
Třetí pátek letošního roku jsem tedy zase stanul v Tijuaně. Na letišti, o sedm let starší. O sedm let zkušenější, s daleko více šrámy na duši, trochu víc znalý a trochu míň zbrklý. Taky už o něco klidnější, protože jsem se naučil, že všechno vždycky nějak dopadne a nemá smysl věřit na nejhorší.
Taxikář se smál – tohle je prý už úplně jiný město, než jak ho znám, protože rostlo závratným tempem. Upřímně jsem si ale ze svojí krátké návštěvy před lety pamatoval jen ten hostel a nedalekou promenádu k hraničnímu plotu. A ten tam určitě ještě bude. A pak taky vzpomínky na těch pár drásavých nocí.
Dojel jsem do centra na hotel – ano, už mě nečekala postel v pokoji pro dvacet pokérovaných štamgastů, a vyrazil rovnou k hranici. Chtěl jsem se podívat přímo k hraničnímu přechodu – tam, co chodí imigranti vyjednávat o svém vpuštění do země. Měl jsem to místo vytipované ze zpráv, říkalo se mu El Chaparall.
Pořádně jsem se otřásl, když jsem se k němu dostával. Všude polomrtví bezdomovci, šlapky, narkomani… Ještě že jsem si nechal foťák a zbytek vybavení pro dnešek na hotelu. Když jsem vytahoval mobil, abych se podíval na mapu, nebylo mi vůbec dobře. Konečně jsem ale trefil most přes řeku Río Tijuana, na jehož konci měl být El Chaparall.
Dole pod ním si právě po zuby ozbrojení muži z Národní gardy podávali feťáky z okolí. Vystoupal jsem nahoru na most a uviděl vyschlé koryto řeky i panorama velkoměsta. Na druhém břehu se rýsoval na horizontu rezavý plot a za ním americká vlajka. Postupoval jsem po mostě a přemítal, kdy mě někdo přepadne. Zase jsem jako pěst na oko, tak jako tenkrát, i když ne takový naivní skautík.
Když jsem se dostal do druhé poloviny mostu, už jsem nebyl na pochybách. Něco mi asi spadlo do oka. Hleděl jsem před sebe a vlastně se díval nazpátek. Ještě pár kroků a přede mnou se otevřelo pusté a opuštěné náměstí se zanedbanou kašnou uprostřed. Ano, přesně to místo, kde jsem se tehdy, před sedmi lety a pár měsíci ocitnul s jednou krosnou, skoro bez peněz, se zbytečky nadějí a netuše, že zpátky už se nevrátím.
Zastavil jsem se a hleděl na tu kašnu, u který jsem tehdy zaparkoval a zpocený a vyděšený se snažil vymyslet, jak se z toho zmaru dostat. Docházelo mi, že jsem tehdy skutečně netušil, kam jdu a co budu dělat. Jediná jistota byla, že se budu ještě chvilku snažit přežít, než mě ten můj sen zaživa sežere. Usmál jsem se nad tím, asi abych na tu dálku utěšil svoje mladší já: To bude dobrý, kámo, i z toho se dostaneme.
Sešel jsem na náměstíčko a hledal obchod, kde jsem tehdy našel útočiště. Ale vše kolem se zdálo ještě mrtvější než tehdy. Namířil jsem tedy přímo k hraničnímu přechodu. Tam, co na mě měl před lety čekat bezdomovec Nick s dodávkou a měl mě převézt na pláž. Přesně jsem poznával parkoviště, kde jsme se setkali a kde ze své dodávky vylíval kýbl s močí. A kde na nás řvali pohraničníci se samopaly. A kde jsem si říkal: Do čeho jsem se to, kurva, zase pustil!
Dal si pivo v jiném z místních krámků, s výhledem na kašnu. Nepřipadalo mi to tam o mnoho bezpečnější než onehdy, ale věděl jsem, že už se umím dostat ze šlamastyky. Umím španělsky, mám telefon s místním operátorem a nemusím hledat Wi-Fi, mám na taxi, mám spoustu známých. Taky jsem koneckonců věděl, kde jsem. A proč.
Působilo to až surrealisticky. Nejradši bych to svoje malý vystrašený já obejmul a řekl mu, že se není čeho bát. Že to bude těžký, že na tý cestě přijde o hodně síly a o hodně milovaných a o hodně ideálů a tak vůbec. Že se bude strašně moc trápit, ale že přijdou i chvíle naděje a lásky a dobří lidi a chvíle, pro které tehdy stálo za to dát si toho předposledního panáka a prostě doufat, že se všechno zase otočí.
***
Za další dva dny jsem se vypravil i na pobřeží. V budově, kde jsem v říjnu 2017 bydlel, bylo mrtvo, okna zabedněná, nápisy stržené a dveře držely jen silou vůle. Chlapík z vedlejšího obchodu netušil, že by tam kdy stál nějaký hostel. „Já jsem tady teprve šest let,“ sdělil mi.
Budova naproti byla vypálená, zato tam pořád stál ten stejný krám 7Eleven, kam jsem chodil na levnou pizzu. A taky Wallmart, kde jsem si onehdá koupil mezcal Fandango, jež už bych dneska pozřel snad asi jen z nostalgie.
Navštívil jsem samozřejmě taky hraniční plot, kde jsem tehdy zoufale sháněl příběhy pro svou reportáž. A byl jsem rád, že si můžu dovolit dělat tuhle práci tak, aby nejen šokovala, ale taky pomáhala. Při každém z rozhovorů, které jsem tu teď pořizoval, jsem si vzpomněl na Krups i na toho polského novináře a na to, že je potřeba myslet na ty nejpotřebnější a být tím jejich hlasem. (Myslím, že se to povedlo, a vy se o tom tady v revue Prostor.)
Protože velké příběhy tvoří zdánlivě malí lidé a jejich zdánlivě nepatrné příběhy. Všichni si žijeme svá dramata a žádné není míň nebo víc. A my novináři bychom se měli věnovat právě jim. A jako lidi bychom neměli ztrácet naději, že i když se cítíme na dně, tak dno je tady od toho, abychom se od něj odrazili zpátky na hladinu. Jakkoli se to může zdát v tu chvíli nemožné.
