Osm let, tři prezidenti, jedno auto
Osm let uteklo jako voda. Za osm let v Mexiku jsem zažil tři místní prezidenty. A osm let se chodím dívat na jedno netradičně ustájené auto.
Osm let je doba, za kterou se z předškoláka stane puberťák. Osm let trval let sondy New Horizons k planetě Pluto, při níž urazila pět miliard kilometrů. Za osm let ze sazenice vyroste pevný kmen dubu, jehož kořeny se zapletou hluboko do země. Osm let může stát jedna Corvetta na stejném místě a měřit roky vašeho putování po cizí zemi.
Jak se to mohlo stát? Jak mohlo jen tak uplynout 8 let? Víc, než kolik jsem kdy strávil na jednom místě. Víc, než jak dlouho jsem kdy s někým chodil nebo někde pracoval. Co by asi tak řeklo moje tehdejší já onoho prvního rána v cizím velkoměstě na to, že je dneska mým druhým domovem a že ho znám líp než Prahu nebo Budějce? Že i to město zná mě, že už jsme si na sebe zvykli a je nám spolu dobře.
Tenkrát to byla dovolená. Nic víc. Na pár týdnů si vyčistit hlavu, když už se naskytla ta příležitost. Sotva počtvrté v životě jsem letěl mimo Evropu. Výlet do Ciudad de México pro mě zněl stejně exoticky a vzdáleně jako cesta k tomu Plutu. Dneska už bych všechny svoje přelety přes Atlantik ani nespočítal a v peněžence mám kartu, co říká, že Ciudad de México je moje bydliště.
Když jsem se onoho říjnového rána v roce 2016 probudil do šedi a smogu v prostém bytě holky, kterou jsem sotva znal, mělo to daleko k mojí představě ideální dovolené. To místo mi moc nevonělo a vůbec působilo nehostinně a nepřátelsky. Jenom beton, špína, příliš moc lidí, zmatek, hluk, nevraživé pohledy. Špína. To už jsem zmiňoval, ale pro jistotu ještě jednou.
Vyšli jsme z domu do toho všeho. Vedla mě k jedné z mnoha mnohaproudých tepen tady ve městě, co se po ní řítily tisíce různě starých a různě rozpadlých aut. Ještě než jsme se ji ale jali přebrodit, mě v ulici zaujal jiný výjev. Nádherná Corvetta ze starých časů, krásně zachovalá. Ono by na tom nebylo až tak moc zvláštního. Kdyby ovšem neměla přední nápravu přivázanou řetězem k pouliční lampě. Musel jsem se tomu smát a udělal si fotku, protože tohle mi nikdo neuvěří.
Překřtili jsme to auto na „vůz Dona Vergase”, tedy v doslovném překladu „vůz pana Č**áka”. Je to taková místní hříčka. Třeba když někdo udělá nějakou botu, řekne se, že je Don Vergas. Třeba když někdo zaparkuje tzv. na prasáka, je to Don Vergas. Nebo když si přiváže sportovního veterána řetězem k lampě, je to zkrátka? Don Vergas. A tak jsme tomu krásnému veteránovi tak říkali.
Byl jsem docela rád, když jsem z téhle oázy smogu a dýmu a aut přivázaných na řetěz po pár dnech odjel užít si to „hezký“ Mexiko, za kterým se jezdí na jih do státu Oaxaca nebo na východ do Karibiku.
Ale co osud nechtěl, o rok později jsem se shodou pár špatných náhod ocitl zase na tom stejném místě. Zase kolem tohohle domu. A ejhle, to auto tam stálo zas. Nebo spíš – stálo tam pořád. A tehdy, krátce po ničivém zemětřesení v září 2017, když část města skončila v troskách, se začal psát můj příběh v Mexiku. Přidávaly se další a další náhody, až už to nebyly náhody. Když jsem se pak už cíleně vrátil o rok později, nedalo mi to a šel jsem se podívat, jestli tam to auto pořád ještě stojí. A stálo.
To už jsem se vracel do jiného domu, na opačné straně té zmíněné tepny, a měl jsem tam něco jako rodinu. A vždycky na podzim jsem se chodil dívat naproti do čtvrti Narvarte, hned za Parque Delta, zda tam to auto pořád je. A bylo. Čím dál víc zaprášenější, zapadající listím a postupně uvadající.
Stala se z něj má kronika, osobní mayský kalendář, co mi každoročně připomínal, že uplynul další rok od chvíle, co jsem sem na pár týdnů přijel, a zůstal několik let.
***
Když jsem měl teprve druhou fotku toho auta, v létě 2018, všude visely plakáty s nápisem Morena. Jeden, s tajemnou šifrou AMLO, se nám skvěl na obřím billboardu na vršku protější budovy a pozoroval nás, když jsme se chodili při západech slunce dojímat rozlohou toho lidského mraveniště na střechu našeho domu. Až pak jsem zjistil, co ta písmena znamenají. Že je to akronym počátečních písmen jména muže, který se pár měsíců na to stal prezidentem země.
Byl jsem u toho, když Andres Manuel López Obrador v prosinci 2018 na hlavním náměstí Zócalo sliboval mexickému lidu věrnost a když ho domorodci z původních kmenů zahalili dýmem kadidla při spirituální očistě. Rozlehlé náměstí zavonělo kopálem.
Z mnohaletého hořekování na to, že jeho předchůdce Peña Nieto má na rukou krev, jsme brzy přihlíželi, jak se za nového prezidenta nic nelepší, ba naopak někde přibývá pochyb. I když jsme mohli vidět v poutech některé legendy narco světa, třeba jednoho ze synů El Chapo Guzmána, který – jak jsem později zjistil – se taky jako já rád potloukal kolem Parque Delta, tam co stojí zaparkovaná ta Corvetta.
A pak, letos na jaře, se zase v ulicích objevily plakáty v temně červené, až fialové, barvě s nápisem Morena.
To už jsem měl osm fotek toho auta a přiznal si, že jednoho dne tahle série bude muset skončit. Jak se čekalo, v červnových volbách zvítězila AMLOva schovanka Claudia Scheinbaum a já byl o pár měsíců později zase u toho, když náměstí před prezidentským palácem provonělo kadidlo. A Mexiko získalo první ženu jako prezidentku. Tehdy mi došlo, že já, co jsem sem před OSMI! lety přijel na návštěvu, už jsem poznal třetí mexickou hlavu státu, takže jen o jednu míň, než kolik jsem jich zažil v Česku.
A k tomu jsem o uplynulém víkendu přidal devátou fotku toho auta. Vážně! Pořád tam je, už řádně zapadaná listím, s rozmlácenými světly, už dávno bez řetězu, zaprášená a s lístkem na okně, že by ho někdo rád koupil.
Říkám si, co by asi řekl ten kluk, kterýho tenkrát po té první nevinné fotce vysadila jeho kamarádka kdesi u metra jménem Balderas a kde se okamžitě ztratil, na to, že teď píše tyhle řádky asi pět bloků od toho místa a říká mu „doma“. Co by asi řekl na to, že už tu zažil to nejlepší a nejhorší ze života. Čuměl by, co se za tu dobu změnilo. Asi by tomu ani nevěřil. Přece jen už je tomu osm let. Osm let, co se octl uprostřed tohohle šílenství. Osm let, co ta Corvetta stojí na svém místě a on se snaží domyslet, proč. Stejně jako se snažím přijít na to, co tady, na prahu devátého roku, pořád ještě dělám.
