Přístav, piráti a šamani
Nemohl jsem si na rozlučku s Mexikem vybrat lepší místo, než je stát Veracruz na jihovýchodě země. Něco mi říká, že jestli se někdy vrátím, bude to tam.
Posledních pár příspěvků bylo trošku těžších, dlouhých, možná až moc filosofujících. A proto tenhle bude lehký jako jaro samo, cestovatelský, milý a neškodný.
Do Veracruz jsem se chystal opakovaně. Ale vždy mi do toho něco vlezlo. Konečně to vyšlo na přelomu února a března. Což, jak uvidíte níže, bylo perfektní načasování.
Přístav
Veracruz je ideální destinací z mnoha důvodů. Předně je blízko – z mnoha centrálních i jihovýchodních států se tam dostanete autobusem, například z Ciudad de México jsem jel nočním busem asi za čtyři stovky korun. Vyrazili jsme před půl nocí a nad ránem už jsem seděl na chodníku v hlavním městě Veracruz, kterému se pro odlišení říká zjednodušeně Puerto (Přístav).
Uznávám, že tenhle můj tah měl svoje mouchy. Protože v Mexiku se ve čtyři ráno nechcete objevit nikde. Natož ve městě, kde jste nikdy nebyli a kde neznáte živou duši. Ale teď jsem tam byl, na ulici před obchodním centrem, které se nacházelo v údajné “hotelové zóně”. Což, jak jsem záhy zjistil, bylo jakási vybydlená hotelová zóna skoro deset kilometrů od té skutečné hotelové zóny v centru města, kde jsem měl v úmyslu svůj den strávit.
Všechno ale dopadlo dobře. Výhodou tohoto státu, respektive tohoto města, totiž je, že nepatří v Mexiku k těm nejnebezpečnějším. Myšleno těm, kde na sobě cítíte tíhu okolí i za bílého dne. V danou chvíli jsem o tom však ještě přesvědčený nebyl, a tak jsem se rozhodl nehýbat se z místa zastávky, dokud tam kolem mě zůstávali spolucestující. Až když se blížilo svítání, jsem vykročil k promenádě, po níž mi zbývalo ujít pěšky sedm kilometrů do centra přístavu. A rázem zjistil, že je tam živo jako o sobotním odpoledni ve Stromovce, všude samý ranní sportovec, uvědomělí běžci, místy i jen obdivovatelé prvních paprsků a v dálce rybářské lodě na obzoru.
Moje obavy byly zbytečné a já se měl možnost hned první den přesvědčit o vlídnosti toho místa.
Piráti
Když jsem byl kolem poloviny promenády, bylo už vidět. Navíc začali otevírat některé podniky.
Veracruz je po světě známý pro svou produkci kávy a tady v jeho hlavním městě je to znát na bohaté tradici kaváren. Je jich hodně a vypadají jako ze starých filmů. Mají velké výlohy, prastaré mašiny a obsluhují tam vyfešákovaní pánové v zástěrách. Kávu vám přinesou ve vysoké sklenici, a když na ni zacinkáte lžičkou, přispěchají s konvicí s horkým mlékem a z metrové výšky vám ho lijí do sklenky, až vám vznikne jakési cappuccino, kterému říkají lechero (ve volném překladu bych to nazval třeba mlíčňák).
Ukázalo se také, že si tady ujíždějí na sladkém pečivu ještě víc než ve zbytku Mexika. Poručil jsem si něco, co se jmenovalo bomba de nata. Jak jsem vzápětí zjistil, bylo to tvarem něco podobného naší koblize, rozkrojené napůl a vyplněné krémovou směsí, která chutnala jako pomazánkové máslo vyšlehané se sladkou smetanou. Naprostá bomba!
Tak jsem se onoho rána seznámil taky s veracruzánskou kuchyní, která je podle mého jedna z nejlepších v Mexiku. A mohou za to nejen tyhle kavárny, ale pak taky mořské plody, na něž pěje ódy celé Mexiko. To už tedy máme další plus, hned vedle bezpečnosti a všeobecné vlídnosti toho místa.
Dalším bylo – jak jsem se postupně přesvědčoval – že tam turisti sice jezdí, ale cizinců pomálu. Tudíž je ve městě a jeho okolí dobrá infrastruktura, skvělé služby, a přitom za přijatelné ceny. A není to tam přeplněné jako třeba v letoviscích na Yucatánu, a lokální obyvatelstvo nemá důvod zazlívat nově příchozím, že kvůli nim rostou ceny a jejich domov se proměňuje v jeden velký zábavní park. Tady vše zůstává autentické, i když přívětivé i k lidem zvenčí.
Veracruz možná nemá ty nejhezčí pláže, co jsem zažil (za nimi lidi jezdí právě na Yucatán nebo do Oaxaky). Ale zase jsou to pláže s fajn rodinnou atmosférou. Alespoň ty kolem hlavního města (viz video v úvodu článku).
Dovezete se tam buď taxíkem, anebo za pár drobných městskou dopravou. Přiznám se, že jsem za celou tu dobu do moře nevlezl. Ne že by s ním bylo něco v nepořádku, ale tady je moře spíš takovou hezkou kulisou k tomu, že si u něj sednete na pláž, nejlépe s přenosnou chladničkou, vyndáte piváky, limonády, jídla a bavíte se s přáteli. Nebo se kolem pláže procházíte po Malecónu a hledíte na něj z kaváren.
Vůbec má to město kolem pláže takovou pohodovou náladu. Není to taková ta čirá melancholie při západu slunce, kdy se do vás zabodávají vzpomínky ze dnů, kdy vám bylo líp. Ani to není nějaká lhostejná ledová stěna jako ve velkých městech. Tady je mile, a přitom z toho nepadáte do deprese.
Což lze říct i o místním klimatu: je příjemné, má všechno a vyvážené extrémy. Ráno může být příjemně chladno pro svěží probuzení nebo fajn výběh, dopoledne je tak nějak akorát pro procházku městem, přes poledne už by pro horko psa nevyhnal a je ideální schovat se někam k bazénu nebo do stínu u kávy, a odpoledne se zvedne vítr a začne být ideální teplo vysedávat právě na té pláži.
Samozřejmě popisuji rutinu turistů, místní lidi mají na starosti něco jiného než pendlovat mezi promenádou, bazénem a kavárnami. Ale kam se jen podíváte, máte pocit, že jim to snad ani nechybí. Jsou to jedni z nejmilejších lidí, co jsem v Mexiku poznal. Hrdě se jim říká Jarochos podle výrazu označujícího tamní venkovské kovboje.
Sotva jsem si uložil věci na hotel, vyrazil jsem do nitra přístavu. To vypadá jako z kapitoly učebnice zeměpisu o kolonialismu. Ostatně celé město je památkou na doby pirátů a evropských kolonizátorů. Což sice nejsou žádní klaďasové a i my Evropané bychom na ně měli hledět trochu s despektem za to, že vzali svobodu a klid místním domorodcům, ale to už nikdo nevrátí. A když se člověk podívá na zdejší architekturu, ty barevné domky mezi palmami, ty kostelíky, tak srdce zaplesá.
I za ní jsem se vypravil hned třetí den, o neděli, do nedaleké vesničky La Antigua, severně od Přístavu. Od chvíle, kdy jsem při plánování cesty uviděl na YouTube první záběry z ní, mě přivábila. Přitom to bylo takové nic, sám jsem ji z nějakého důvodu překřtil na Hracholusky, protože asi takhle je velká a významná. Pardon.
I když něco na ní přece jenom zvláštního je. Jde o dům, respektive jeho zbytky, španělského dobyvatele Hernána Cortése. Ten dorazil do dnešního Mexika v roce 1519 a právě Veracruz bylo místem, odkud Španělé začali prorážet dále do země. Právě v Antigue tudíž vznikly první koloniální stavby, první kostely.
La Ermita del Rosario je dokonce považovaná za vůbec nejstarší kostel v Mexiku. Dodnes se v něm můžete pomodlit, zdobí totiž nenápadné náměstíčko v La Antigue, první španělském městě v Mexiku.
Jestli ale čekáte nějaké zájezdy turistů z celého Mexika, tak jste na omylu. Některým Mexičanům název tohoto místa ani nic neřekne. Nemáte ani šanci se tam nějak pohodlně dostat. Autobusy svištící po dálnici vám jen zastaví u výpadovky a zbytek už musíte dojít po svých. Jak jsem to udělal já, což mi vůbec nevadilo, protože procházka po místním venkově zapůsobila po půl roce v Ciudad de México jako živá voda.
Jak jsem si tak vykračoval, začaly se přede mnou objevovat první známky civilizace. Obchůdek, pak v dálce věž kostelíka. Zrovna, když jsem začal přemýšlet, kde tak asi najdu ten Cortésův dům a zda tam bude otevřeno, jsem se podíval doprava přes rameno a tam uviděl ruiny domu, obrostlé prastarými stromy, jak jsem to viděl na fotkách.
Byla to naprosto úchvatná podívaná. Jen tak si vkročíte do stavení, která má odkrouceno dobrých 500 járů. A ta neuvěřitelná podívaná, jak je za tu dobu zcela pohltila příroda. Nádhera. Ani mi nakonec nevadilo zjištění, že tohle ještě není samotný Cortésův dům, ale jen nějaká jiná stavba, pravděpodobně pro jeho vojenskou družinu.
Skutečný Cortésův dům se objevil až o pár desítek metrů dál, hned vedle náměstí s kostelíkem. Byl to celý areál se zahradou. Podle historiků se v něm totiž původně měla nacházet třeba i modlitebna nebo nemocnice. To vše nyní sevřené hustými pevnými kořeny, pevnějšími i houževnatějšími, než je jakákoli lidská stavba.
Posuďte sami v téhle galerii:
Mimochodem, do areálu se nestojí žádné fronty a ani se neplatí za vstup. O to autentičtěji to celé působí. Za asi hodinu tam jsem potkal jen jednu partu lidí, která se tam přišla podívat.
Po téhle návštěvě jsem se v poledním horku vydal dál do města směrem k řece La Antigua. Prošel jsem pod rozkošatělým stromem la ceiba, považovaným původními civilizacemi za posvátný, a dál na náměstíčko u lanového mostu přes řeku. Tam jsem uviděl několik stánků se suvenýry a taky jakousi kavárničku na zápraží jednoho z domků.
Chtěl jsem se osvěžit místní kávou v tomhle významném, a přesto zapomenutém koutu světa. Jenže jsem si na vývěsce přečetl, že mají vedle kávy taky torito! Jak jsem mohl na tenhle nápoj zapomenout?! Možná stejně tak jako jsem onehdá po jeho prvním i několikátém vypití zapomenul na svět kolem sebe.
Torito je nápoj, který má původ právě ve Veracruz. Je to mléčný krémovitý likér na působ Baileys či vaječňáku, chcete li. Jen s tím rozdílem, že tady se příliš neupejpají s alkoholem. Taky vyrábějí různé tropické příchutě, kterým se těžko odolává. A jelikož je velmi chutný, pijete a pijete a najednou zjistíte, že ležíte pod stolem. Nemohl jsem odolat, po ochutnání všech nabízených příchutí jsem si vzal na cestu kokosové torito a už po prvních pár locích cítil, jak v tom poledním žáru pod zakroucenými stromy a na dohled od prvního španělského stavení příjemně opíjí.
Naštěstí mi torito nepodlomilo kolena úplně, a tak jsem mohl pokračovat dál k řece. Překonal jsem ji po lanovém mostě a dole na břehu zchladil žízeň nádherně vychlazenou caguamou Victorie a k tomu si dal grilovanou mojarru. Po tak bohatém dni chutnalo tohle už tak dokonalé duo ještě lépe než v jiný den. Navíc v tak jedinečném prostředí.
Po návštěvě Antiguy jsem měl v úmyslu dopravit se ještě na nedalekou pláž Las Chacalacas, která je známá pro své písečné duny, po kterých se dokonce jezdí na snowboardu. Jenže jak už jsem říkal, La Antigua je skutečně dost opomíjeným místem, takže jsem asi hodinu čekal na nároží, kde stavějí taxíky, ale žádný si nechtěl tak. moc zajíždět.
Nakonec jsem se vydal zpátky na dálnici a počkal na autobus do Přístavu. Odtud jsem se v úterý odpoledne vydal do cíle druhé části svojí cesty po Veracruz.
Šamani
Jak už jste asi poznali z mých posledních reportáží, v Mexiku kvete spirituální život. Ostatně už od dob před příchodem Španělů věřili místní obyvatelé v různé nadpozemské síly. A dodnes tady mají různé rituály a kouzla a čáry svoje místo. I já jsem tomuhle kouzlu v poslední době podlehl, jak jste se mohli přečíst naposledy třeba v mém článku o třetí výpravě do temazcalu:
Za tímto účelem jsem se vypravil z města Veracruz asi tři hodiny cesty autobusem k laguně Catemaco. O stejnojmenném městečku na břehu laguny je totiž známé, že je „kolébkou čarodějnictví v Mexiku“. A tím čarodějnictvím se nemyslí nějaké kouzelničení s kapesníkem nebo prskavkami, ale bílá a černá magie. A pak taky šamanismus a léčitelství všeho druhu. Ne že bych toužil využít jejich služeb, ale dozvědět se něco víc o tomto místě a snad o něm i něco napsat a natočit.
Už delší dobu jsem věděl o tradici prvního březnového pátku, kdy se místní čarodějové shromažďují a provádějí nejrůznější rituály. Jak totiž praví tamní mudrci, v ten den se otevírají prastaré portály a šamani a mágové si jejich prostřednictvím nabíjejí energii pro své schopnosti na další rok. Vlastně je místní komunitou tento den považován za konec starého roku a začátek nového.
A tak když už jsem byl tou dobou v nedaleku, byl bych hlupák, kdybych toho nevyužil a nezajel se podívat. I když uznávám, že mě poněkud znepokojoval zájem turistů, a koneckonců i médií. Jak to nakonec dopadlo, popíšu do detailu v některém dalších příspěvků, tady by na to nebylo místo.
Navíc, bude to letos předmětem mých přednášek po ČR – kdybyste měli místo, kde by podle vás stálo za to se s mojí kočovnou besídkou zastavit, tak se neváhejte ozvat, budu rád za jakýkoli typ.
Zde alespoň menší videoukázka z mojí návštěvy černé mše v Catemacu:
Ale zpátky k laguně, která je sama o sobě skvělým místem pro relaxaci a objevování. Zvolil jsem si za místo svého pobytu pro prvních pár dní jednu z okolních vesnic, kde jsem se ubytoval v laciném hotýlku přímo na břehu. A celé to bylo naprosto dokonalé.
Připomnělo mi to místo Střední Ameriku a vůbec takový ten exotický nádech, který jsem hltal jako dítě u sledování dokumentů a snil o tom, že se někdy do těch vzdálených krajin plných barev a prostých času vypravím. A skutečně, na každém kroku jsem si říkal: „Kdybych tohle natočil na kameru, zfleku to může vyjít jako jeden z těch dokumentů.“ Protože jsem se ocitl na tak skvělém místě.
A tak jsem si ho užíval beze shonu. Ráno jsem si vypůjčil u svých domácích kajak a po východu slunce pádloval až skoro doprostřed vodní plochy, kde kolem mě rybáři na malých loďkách vybírali sítě. Zjistil jsem, jak úžasná je tohle masáž na mozek, protože vypnete a jenom pádlujete a krajina kolem vás ubíhá a vy jste v tu chvíli odpojeni od všeho. Nádherná ranní meditace. Pak vám paní domácí uvaří z místních surovin skvělou snídani, dáte si slavnou veracruzskou kávu nebo chocomilk (čokoládový shake, který je další z veracruzských specialit a mou novou drogou), sednete si na balkon s knížkou a relaxujete.
Večer si při zapadajícím slunci zpátky ve vesnici obklíčené džunglí dáte v podvečerním horku čerstvě upečené kuře u prosté rodiny. Paní domu vám na ohni peče čerstvé tortilly a vy jednou mastnou rukou do sebe cpete kuře a druhou ho zapíjíte vychlazenou caguamou Corony. Je tohle Ráj? Dost možná.
Po téhle dokonalé večerní seanci jsem se vydal na jinou seanci, zmíněnou černou mši pár kilometrů za Catemacem. Jak už jsem popsal, rád jí vyhradím spíše samostatný příspěvek plný fotek a videí, nebo se můžete přijít podívat na některou z mých přednášek (jejich termíny budu vždy v předstihu uvádět na Instagramu).
Bohužel se mi vymstilo, že jsem se neubytoval přímo v Catemacu. Když jsem se totiž asi ve tři ráno do tohoto města vrátil, bylo pusté a nikde ani živáčka, natož taxík. A tak jsem si vykračoval po Malecónu a ani nestihl přemýšlet, co s tím, když mi cestu odřízlo auto mexické armády a z něho vyskákalo osmero vojáků v kuklách, helmách a s dlouhými zbraněmi. Což v Mexiku značí jediné: můžete si být jisti, že o vaši bezpečnost nepůjde.
Obklíčili mě a poručili dát ruce za hlavu. Mezitím prohrabávali moje věci. Když vám tohle udělá policie někde ve městě, jako se mi to stalo už mnohokrát, víte, že vás to bude stát pár stovek, možná tisíc, ale nic se vám pravděpodobně nestane. Armáda mě takhle zastavila poprvé, a navíc uprostřed opuštěné vesnice někde na venkově, kde jste si nemohli být jisti ničím. Myslím, že mě zachránilo moje foto vybavení. Vojáci se mě zeptali, jestli jsem fotograf, což jsem potvrdil, a pak mě nechali být, dokonce bez újem na majetku.
Zato mi ale způsobili pořádný šok, a k tomu se pořád nevyřešil můj problém s tím, jak se dostat zpátky do mé vesnice. Ještě jsem na vojáky křiknul, jestli neví, kde sehnat nějakýho taxíka, skoro jsem si už i říkal, že by mě mohli jako kompenzaci mého leknutí hodit, ale jen zakroutili hlavou, že to asi budu mít těžký. A zmizeli.
Našel jsem v potemnělé obci s větší koncentrací satanistů než na black metalových koncertech v Norsku hotel s otevřenou recepcí – pro všechny případy – a před ním ještě jiného nebožáka, čekajícího na taxi. Čekal jsem tedy s ním a nakonec se přece jen dočkal. Asi v půl páté jsem byl zpátky u jezera.
To způsobilo, že jsem byl po probuzení v obvyklou hodinu a projížďce na kajaku po jezeře pořádně grogy. Vzpomněl jsem si, že u rodiny, kde jsem byl předešlý den na večeři, inzerovali i kafe, a rozhodl si ho tam dopřát.
Z domu ale tentokrát nikdo nevyšel, i když jsem na ně dlouho volal a hvízdal. Místo toho na mě zdálky začala gestikulovat starší paní, jestli mám hlad. Přikývnul jsem. Mávla na mě, abych šel za ní. Tak jsem šel.
Vyrazili jsme prašnou cestou kamsi směrem od hlavní silnice blíže džungli, což mi připomnělo, že se možná zase ženu do nějakého maléru, protože takhle obvykle začínají. A taky že ano, trvalo to jen pár chvil a dostal jsem nabídku k sňatku.
Ne tady od té důchodkyně (na fotce hned vedle mě), ta mi jen nabídla, zda nechci v okolí koupit pozemek. Nýbrž od dvojice fajn sester (uprostřed), které v přístřešku za rohem provozovaly malou prostou kuchyni. Za pár drobných mi naservírovaly domácí empanady, kávu a svoje telefonní čísla na papírku. Tady vidíte, jak prostý je život v téhle vesnici, protože číslo na papírku už jsem nedostal ani nedal věky.
Zase se mi tak těžce loučilo. Musel jsem si dát na cestu ještě jednu caguamu, abych to hoře přenesl. Toho dne jsem totiž musel do Catemaca, byl první březnový pátek v měsíci! Bude se tam konat spousta oficiálních akcí k uctění toho dne. A já se chystal tentokrát raději přenocovat tam, abych se vyhnul nepříjemnostem kvůli přesunu, jako byla ta z poslední noci.
Nebylo však nakonec tolik o co stát. Večer procházel městem průvod šamanů, čarodějů a léčitelů a kolem nich průvod stovek lidí třímajících v rukách nikoli čarodějné hůlky, nýbrž stativy a selfie tyče. Nic, co by mě příliš zajímalo.
Další den jsem zamířil hned zrána zpátky do města Veracruz, abych si ho ještě užil. Tohle místo mi totiž přirostlo k srdci. A doufám, že se tam ještě někdy budu moct vrátit.
PS: Jak jsem předepsal výše, tak v době, kdy tohle čtete, jsem čerstvě dorazil do Česka. Takže se snad s některými z vás potkáme. Budu rád.
PS2: Tenhle článek je zdarma, ale kdo by mi chtěl přispět na provoz, může tak učinit přes Buy me a coffee.
Zdravím, moc se mi líbí vaše reportáže, krásny fotografie, člověk má občas pocit jako by tam také byl. přispěl jsem opět na "kafe" .Tak hodně dalších krásných zažitků!