Smrt je jen dalším dějstvím, věří Mexičané. A tak berou život s nadhledem
Dušičky v Mexiku nejsou jen velkolepou fiestou plnou barev a tance, ale taky nutí Evropana přemýšlet, jak že je to se životem a smrtí. Je smrt konečná stanice? A neměli bychom s ní taky spíš laškovat?
„Mám dvě dcery a měl jsem taky syna. Umřel, když mu bylo 22,“ svěřil se cestou ze slavnostně vyzdobené historické čtvrti Coyoacán na jihu Ciudad de México taxikář Alejandro. Ta doteď veselá konverzace najednou ztěžkla. Převážně tedy z mojí strany, zmlknul jsem a nasadil vážný výraz. Než se Alejandro ve vteřině zase rozesmál, jako by vytušil moje myšlenky: „Život jde dál. Vím, že se zase sejdeme. V Mictlánu. Jednoho dne se sejdeme v Mictlánu!“
Mictlán. Aztécký druhý břeh. Mytické podsvětí, kam se po smrti odebírají duše zesnulých a kde vládne Mictlantecuhtli se svou chotí Mictecacihuatl. Než před ně předstoupí, musejí mrtví překonat devět obtížných úrovní, ale na konci té strastiplné cesty naleznou věčný odpočinek.
Název onoho místa, jež v překladu z prastarého jazyka Nahuatl znamená Země zemřelých, se na konci října v Mexiku skloňoval víc než kdykoli po zbytek roku. Všude v ulicích a na náměstích zářily žluto-oranžové květy cempasúchil, které podle pověstí svítí jako lucerny při cestě mrtvých zpět do našeho světa. V pekárnách a kavárnách se do výloh dostaly bochníčky pan de muerto, chlebu mrtvých, jež při vítání navrátivších se nesmí chybět. A vůbec všechno bylo ještě o něco barevnější a ještě veselejší, než to bývá v Mexiku v běžný den.
Byly totiž dušičky, Día de Muertos. Dny, které jsou u nás v Česku opředené tíživou pavučinou upředenou z bolesti, smutku a strachu. A dny, které jsou u nás v Mexiku naopak důvodem k oslavování. Protože mrtví se na pár dní vracejí z Mictlánu. Aby se s námi pozdravili a připomněli nám, že život se musí užívat, dokud to jde.
***
Je to jeden z velkých marketingových úspěchů, že se podařilo už i do Česka dostat Halloween ve formě zábavných akcí plných převleků a srandy. Co já si pamatuju, bývaly to ponuré dny s tlejícím listím, tmou v pět odpoledne, deštěm a plamínky červených svící mihotajícími se jako bludičky kolem hrobů, k nimž se nikdo po setmění už neodvážil.
Měl jsem to takhle rád. Je v tom ta naše slovanská chmura. Bylo to děsivý, tajemný, cizí a vzdálený. Jako by to říkalo: „Nechoď sem, teď je to tady naše a ty sem nepatříš!“ Děsilo mě to, jak se sluší a patří. Ostatně hřbitovy přece děsivé jsou, ne?
V Mexiku je to naopak. Jako by vás do těchto míst vábili na jednu nekončící fiestu. Pojď, tady to žije. Mezi mrtvými. Mrtví se vrací, naši drazí se za námi jdou podívat. Přece se není čeho bát. A tak se o dušičkových nocích příbuzní a přátelé dokonce scházejí kolem hrobů svých milovaných a společně si vychutnávají ty chvíle. Někteří si tam i ustelou. Není důvod se děsit.
Už od poloviny října se všechno v Mexiku točí okolo oslav, které vrcholí mezi posledním dnem v měsíci a nocí z 2. listopadu. Tehdy jsou totiž stezky z Mictlánu nejfrekventovanější. A v ulicích mexických metropolí i vesniček to žije. Pořádají se nejrůznější slavnosti, vždy se spoustou jídla, hlasitou muzikou, tancem a slavnostními oděvy.
Lidé stavějí ve svých domovech – ale klidně i v obchodech, zaměstnáních nebo jen tak na ulici – ofrendas, barevné oltáře s obětními dary. Nesmí na nich chybět pan de muerto, sladkosti, někdy kapka alkoholu nebo zkrátka cokoli, co měl nebožtík za svého života rád. A když pak nadejde Día de los muertos, oslavy vypuknou v plné parádě. Hoduje se, pije, zpívá a vzpomíná. 1. listopad se připomínají duše zesnulých dětí a zvířecích mazlíčků, 2. listopadu se zase vzpomíná na zemřelé dospělé.
***
Smrt a život se v mexické kultuře neberou jako dva protiklady, nýbrž jako dvě propojené součásti bytí. Původní civilizace věřily, že lidská cesta smrtí nekončí. Přesouvá se právě do Mictlánu, kde vládne klid a mír. A možná proto jsou tady lidi tak smíření se smrtí. V zemi, kde spousta z nich musí vyjít s pár stovkami na měsíc a kde každou hodinu zavraždí v průměru čtyři lidi – v rámci těch, o kterých se ví – zůstávají obyvatelé nad věcí. Působí optimisticky, vyrovnaně, netrápí se malichernostmi. Někdy jako by je nerozhodily ani ty největší tragédie.
Je tomu asi dva roky, co jsem seděl u snídaně s jednou známou, obyčejnou Mexičankou ve středních letech, která rozhodně nemá život jako cukřenku. Živí se úklidem u svých movitějších krajanů, necestuje – u nás by se řeklo, že přežívá. Ale ona si nestěžuje a čiší z ní zdravá a vyrovnaná energie. Mezi sousty se rozpovídala o tom, kterak se zúčastnila pohřbu miminka svých příbuzných. Bez většího otálení popisovala dané zvyklosti: jak se vybírala rakev, jak tělíčko po smrti křtili a jak za mou známou přišli, aby zesnulé novorozeně oděla. Znělo to z jejích úst tak nevzrušeně, jako byste se po práci bavili, co bude k večeři.
Tím samozřejmě nemíním tvrdit, že by místní byli nějací cyničtí necitové. To zdaleka ne. Spíš se v tom odráží jejich přístup k životu: je potřeba si ho užít, ne se jím trápit. Aneb jak mi vždycky klade na srdce jeden můj mexický kamarád, když na mě tady padá tíha povinností doma v Česku a úzkosti z budoucnosti: „O životě, se nepřemýšlí, život se žije.“
Ono se to samozřejmě snadno říká v zemi, kde obvykle netrávíte polovinu roku v mlze a blátě. V zemi, jíž sice vládnou zkorumpovaní sígři, ale aspoň se neukájejí primárně na těch nejobyčejnějších (Ahoj česká vládo!). V zemi, kde vždycky seženete jídlo za rozumnou cenu, a když ne, lidi se mezi sebou bez řečí podělí. V zemi, kde je většina populace smířená s tím málem, co má, a raději se uskromní, než aby se utavila v krysím závodě nebo žila jinak, než jak je jí to přirozené: bez strachování se z budoucnosti a naplno.
A tak tady tančí takové tango se smrtí. Skvěle je to vidět na historce, kterou ve své knize Mexiko je v Americe popisuje spisovatel a diplomat Norbert Frýd, jenž na přelomu 40. a 50. let působil jako kulturní atašé na československé ambasádě v Mexiku.
Ve svém popisu vstřícného přístupu Mexičanů ke smrti si vypomohl historkou z návštěvy corridy: „Při býčích zápasech dostalo se do arény nějaké obzvlášť divoké zvíře. Diváci zuřili a pískali, protože si s ním zkušený torero zřejmě nevěděl rady a snad se i bál. V tom s tribuny přes hlavy mnoha lidí seskočil asi 16letý hoch rovnou na bojiště, div že nedopadl na býka. A jen co opět našel rovnováhu, začal zvíře dráždit kusem červené látky. Býk po něm opravdu šel a chlapec v poslední chvíli obratně a podle všech pravidel torerského umění uhnul. Diváci křičeli nadšením (...)
Nic se nestalo, un espontáneo, pokrčili rameny mexičtí přátelé, jimž jsem pak o věci vyprávěl. Nadšenec, chytlo ho to a skočil do arény – to je obvyklé zpestření mnohých zápasů.
Ale vždyť ho ten býk mohl zabít?
Jistě, a někdy se to také stane. Kdyby to nebylo tak nebezpečné, ten hoch by to přece ani nedělal...“
Po přečetní téhle pasáže jsem si uvědomil, že přece tohle mě na Mexiku tak přitahuje – život na hraně, plynoucí z onoho lhostejného postoje k nebezpečí a smrti. A o to násobně větší vášeň a láska, s jakými místní lidé přistupují k životu samotnému, jakkoli je tady těžký.
***
Má to i své ale. Hned mě napadlo, jestli náhodou tahle vášnivost a absence strachu není zpětně i palivem pro násilnosti, které se tady dějí. Trochu jsem po tom pátral a dozvěděl se, že už na to téma vznikly vědecké studie. Například místní antropolog Claudio Lomnitz ve své knize Death and the Idea of Mexico spekuluje, že tendence Mexičanů nevyhýbat se smrti může souviset s ochotou čelit násilným aspektům života. Dlouholetá tolerance ke smrti může podle něj vytvářet kulturu, ve které se násilí částečně akceptuje. Jak to, bohužel, vidíme dnes.
Tomu nahrává i všudypřítomná a obzvlášť v posledních dnech na popularitě nabývající narkokultura, která oslavuje aspekty gangsterského života, jak ho známe třeba z Netflixu. Odborník na mexickou kulturu José Luis González ve svém textu La naturalización de la muerte en México upozorňuje, že se v jejím propisování do popkultury násilí a smrt často oslavuje nebo akceptuje coby běžný jev.
Octavio Paz ve své knize Labyrint samoty píše o Mexičanech, že pro ně „žít znamená riskovat a milovat každý okamžik“, což je přístup, který lze přičíst i přijetí smrtelnosti. A ano, z toho bychom si mohli vzít příklad. Z toho, že je potřeba žít divoce, bez kompromisů, „tady a teď“.
A na úplný závěr bych chtěl připomenout slova režiséra Guillerma del Toro. Když se ho zeptali, jak to dělá, že ve svých mnohdy drásavých dílech zpracovává nejtemnější stránky života, a přitom sám je takový příjemný a laskavý člověk, odpověděl: „Protože jsem Mexičan. Nikdo nemiluje život víc než my – protože si uvědomujeme smrt. Drahocennost života stojí bok po boku tomu jednomu místu, kam všichni směřujeme. Všichni na této planetě jsme nastoupili do vlaku s konečnou stanicí Smrt. Takže v tom vlaku budeme žít! Bude v něm krása, láska a svoboda.“
