Tlatlauqitepec: Přijela pouť aneb Pouť naslepo do města s nejšílenějším jménem
Jedna z krás Mexika spočívá v tom, že nikdy nevíte, čím vás překvapí příště. Bude to zemětřesení, hurikán či spontánní bujará oslava v pondělí ráno?
Jedna z krás Mexika spočívá v tom, že nikdy nevíte, čím vás překvapí příště. Bude to zemětřesení, hurikán či spontánní bujará oslava v pondělí ráno? Zavede vás do džungle, pouště, nebo na pláže Karibiku? Probudíte se vedle hezký holky, nebo… ve sklepě bez světel? Odpovědi na tyhle otázky se dozvíte až v momentu, kdy je budete žít. V Mexiku nikdy nic neplánujte, vždycky to skončí jinak, než jste si mysleli.
Delší dobu jsem měl nutkání odjet do hor a vychutnat si na chvíli podzim, tak jak ho znám z domova. S jeho mlhami, nevlídností, opravdovostí. Podzim mám z ročních období nejraději - protože si na nic nehraje (jako třeba vrtkavé jaro). Svět si na podzim ve vší surovosti přiznává, že stárne, umírá, končí. Což se o spoustě z nás říct nedá. Podzim, to je krutá realita bez příkras. A tak ho mám rád.
Rozhodl jsem se tedy onoho říjnového pátečního večera, že o víkendu vyrazím do hor. Lhal bych, kdybych napsal, že romantická představa nevlídných mlh a smýkání se po skalách se nerozpustila v ranní kocovině. Ale co už, nechám se jí nést a uvidíme, co přinese. Sázka na nejistotu je v Mexiku tou nejjistější sázkou.
V blízkém okolí hlavního města, jež samo leží ve výšce skoro 2,5 kilometru nad mořem, je horských masivů dostatek. Ale ty nejvyšší vyvstávají směrem na severovýchod, jak jsem vyčetl z reliéfů v mapě. Ostatně už dříve jsem si tam vyhlédl město Zacatlán, jež mi učarovalo svým názvem – nevím proč, ale někdy mám nutkání vypravit se na místo jenom proto, že mě okouzlí svým názvem. Při bližším ohledání jsem se navíc dozvěděl, že se pyšní ojedinělou skleněnou lávkou s výhledem do údolí. A ta se zdála pro mé podzimní horské choutky optimálním cílem.
Nikdy jsem tam nedorazil.
Ve svém podzimním blouznění jsem si totiž vysnil ubytovat se někde, kde budu moci po náročném celodenním trmácení a snad i nějaké horské túře postavit promrzlé tělo na nohy v něčem, co se dá naplnit horkou vodou. Nemyslete si, ale vany, jak je známe z Evropy, jsou v Mexiku běžné asi jako v Česku pyramidy. Ale přece jen jsem na internetu objevil penzion jako ze snů – prastará, ovšem útulná a udržovaná budova schovaná kdesi ve skalách, s venkovní vířivkou a vnitřní vanou. Se solidně vyhlížející kuchyní a za dobrou cenu. A taky úplně jinde, než kde se nacházel můj cíl Zacatlán.
Tohle místo, skrývající se asi 50 kilometrů od mého původního cíle, mi ovšem učarovalo a zjistil jsem, že se v jeho okolí dokonce nachází jakýsi kostel ve skále, o němž jsem já ani nikdo z mých známých nikdy předtím neslyšel. A taky hrůzu nahánějící lanový most natažený přes hluboké údolí, který rovněž nikdo neznal. Rozhodl jsem se tedy Zacatlán nechat na jindy a vypravit se poznávat tento skvost. Ubytování jsem si však zatím raději nerezervoval, tady totiž nikdy nevíte, kam a kdy nakonec dorazíte. Zvlášť, když jsem ještě neměl tušení, jak se do tohohle bohem zapomenutého místa dopravit.
Zdálo se pravděpodobné, že do těchto končin pojedou autobusy z centrálního autobusového nádraží TAPO, jež se nachází ve severovýchodní části města. Pokud jste nikdy neměli s Mexikem tu čest, vězte, že zjišťovat si spoje na internetu nebo po telefonu z pohodlí domova je podobně naivní jako domnívat se, že se Mia Khalífa na konci filmu vdá. Jistější je vyhledat nádraží ležící zhruba směrem k výpadovce do míst, kam se chcete dostat, a doufat, že tam už vás někdo odkáže na patřičnou dopravu. Internet vám nabídne trasy a časy, které už vůbec nemusí platit, a náhodní rádci vám budou tak moct chtít pomoct, že vám raději řeknou nějakou blbost, než aby přiznali, že neví. Jednou o tomhle mexickém umění neumět říkat ne napíšu zvláštní článek. Ale zpátky na cestu.
V obvodu kruhovitého vestibulu centrálního mexického nádraží jsme s mou kamarádkou mezi velkými přepravci skutečně našli kdesi v zákoutí za stánky čekárnu malé lokální společnosti, o níž jsme tušili, že vypravuje spoje naším směrem. U přepážky jsme za 250 pesos na osobu koupili dva lístky do podhorského města Zaragoza, ležícího nejblíž vytyčenému cíli.
Na autobus spolu s námi nečekali mladí dredatí batůžkáři ze všech koutů západního světa, jako tomu bylo v prostorách vyhrazených velkým přepravním společnostem, vypravujícím autobusy do přímořských letovisek. Nýbrž starší ošlehaní lidé v rančerském oblečení, zástěrách a se spoustou tašek plných zásob, pro které do města přijeli. V rohu se nacházel stařičký automat na nápoje, kde jsme se rozhodli schladit žízeň. Čas zbývající do odjezdu jsme strávili přemlouváním automatu, aby nám buď vydal zakoupené pití, nebo vrátil peníze. Nepovedlo se nic z toho, a když jsme spatřili, že po dobu našeho marného souboje se většina výpravy už usadila v autobusu a čeká se jen na nás, museli jsme nechat žízeň žízní a uhánět do našeho prastarého dálničního korábu rovněž.
Ovšem cestování hromadnou dopravou v Mexiku se zpravidla už po dosednutí mění v gastronomickou exkurzi – tak jako spousta dalších událostí tady. Sotva jsme se usadili, ve dveřích autobusu se objevila napřed jedna, pak dalších několik prodejkyň a prodejců s nekonečným výběrem pochutin, kteří tahali z kýblů nesených na hlavách a v rukou. Za pár drobných jste si mohli koupit něco jen tak na chroupání, ale i plnohodnotný oběd domácí výroby.
Prozatím jsme odolali, příležitostí bude ještě hodně. Před každou větší křižovatkou totiž náš řidič zastavoval, aby nabral nové provianťáky, ti proběhli uličkou a obsloužili cestující, aby zase za křižovatkou vystoupili. Až později jsem si od jedné paní nechal za deset pesos naservírovat na útržek voskového papíru porci flautas, placek smotaných do ruličky, politých zelenou salsou a posypaných sýrem.
To už jsme měli za sebou tři hodiny kodrcání se podhorskou krajinou a za okny nám ubíhaly nažloutlé louky s usychající trávou, pole a sem tam nějaké opuštěné barabizny. Před námi se již tyčily horské masivy, které se zdály být na dosah ruky, ale bylo zřejmé, že k nim vede ještě dlouhá cesta.
Podíval jsem se na mapu a spatřil tu strašlivou vzdálenost, která zbývala ze Zaragozy k našemu cíli v horách. Bylo už pozdní odpoledne a začínalo být jasné, že pokud bychom pokračovali, dorazíme tam až někdy v noci, jestli vůbec. Bez dlouhého přemýšlení jsme rozhodli, že takové riziko nemá smysl podstupovat, obzvlášť, když kolem dokola bude jistě spousta dalších hezkých míst. Pohled na hory to sliboval.
Zatím ale můj pohled na mapu upoutalo městečko s prazvláštním jménem, ležící pár kilometrů východně od Zaragozy. Nebyl jsem schopen ho ani přečíst, natož vyslovit. Tam se musím jednou vypravit!
Na opačné, západní straně jsem na mapě objevil penzion, který taky ležel v horách, a byl snad ještě hezčí než náš původní, ale na rozdíl od něj se nacházel v dojezdové vzdálenosti od Zaragozy. Jackpot! S klidem jsem zavřel oči a oddával se v posledních kilometrech cesty poobědové siestě.
Tušíte správně, ani tam jsme nikdy nedorazili.
Když jsem se konečně rozhoupal zarezervovat pokoj, ukázalo se, že poslední místa nám právě někdo vyfoukl. A telefony nikdo nebral. Co teď? Spustili jsme nové kolo hledání a ukázalo se, že poslední naděje se ukrývá v onom městečku s krkolomným názvem Tlatlauquitepec. Bingo!
Až teď jsem se jím začal blíž zabývat a zjistil, že jeho svérázné jméno není jedinou zajímavostí, jíž se může pyšnit. Zdálo se jako solidní městečko s pár dobře vypadajícími bary a restauracemi, nemluvě o památkách a o tom, že se v jeho okolí dalo najít i pár horských vyhlídek a vodopádů. A to nejdůležitější – disponovalo luxusním hotelem s vířivkou přímo na pokoji.
Tentokrát už se nám podařilo pokoj zarezervovat, a tak jsme mohli v klidu vystoupit v Zaragoze a jít rovnou do obchodu naproti zastávce přikoupit oblečení, neboť počasí tady bylo ještě nevlídnější, než jsme čekali. Podzim jako z učebnice, mlha, drobný déšť, lezavá zima. Byl jsem ve svém živlu.
Abychom se před závěrečnou etapou naší pouti, což měla být asi 20kilometrová cesta taxíkem ze Zaragozy do Tlatla… kdoví jak se to jmenuje, trochu protáhli po pěti hodinách v autobuse, vydali jsme se si projít město a možná si dát něco na zub. Zaujal mě taxík, který vezl v kufru pračku, a ta neustále hrozila vyproštěním se ze zajetí, což jsem si chtěl vyfotit. Takže jsme ho pronásledovali několika ulicemi, až se před námi najednou otevřel prostor a v tom prostoru několik mužů právě budovalo pódium a velkokapacitní stan. Zeptali jsme se jich, co se bude dít, a oznámili nám: Přijela pouť!
Rozklepaly se mi nohy. Lepší odměnu v cíli jsme si přát nemohli. Kam se hrabe vířivka. Opodál jsem spatřil pivní stan a za ním další. Opatrně jsme se přibližovali a zjišťovali, že stánků s jídlem a pitím je v ulicích nepřeberně. Nedá se nic dělat, tohle se bude muset prozkoumat.
Kromě občerstvení tady nechyběly herny s fotbálkem, střelnice a různé hry s odměnami. Pod širým nebem stály přichystané kolotoče pochybného stavu, takže možné dobře, že žádná z nich nebyla kvůli dešti v provozu.
Nechali jsme se vtáhnout do pouťového šílenství. Do litrových kelímků jsme dostali micheladu, pivní limonádu s limetou a salsami, a procházeli uličkami, jež se víc a víc zaplňovaly lidmi. Jedli jsme a pili, co se dalo, a hráli, co se dalo. Taky jsme kupovali cetky, spoustu cetek. Čím zbytečnější věc, tím lepší, čím kurióznější jídlo, tím lepší, čím barevnější nápoj, tím lepší. Chvílemi jsme zvažovali (já), že se vykašleme na nablýskaný hotel v Tlatla… bůhví jak se to jmenuje, a vezmeme zavděk některou ze zavšivených a šmíráckými kamerami dozajisté prošpikovaných hotelových ruin v okolí Zaragozy. Jenže nás pozdě večer vyštípala zima, již už jsme nedokázali odhánět horkou instantní polévkou. Nastoupili jsme tedy do taxíku a v deset večer vyjeli na půlhodinovou cestu kamsi, kam nebylo přes mlhu vidět.
Hotel vévodící náměstí v Tlatlauquitepeku byl skutečnou chloubou města, byl útulný, přesně jak jsme potřebovali, a měl vlastní bar i tančírnu. A vířivku uprostřed pokoje.
Když jsem se ráno probudil a rozhrnul závěsy, spatřil jsem za okny mlhu, jak se povaluje po hřebenech okolních kopců. A to bylo přesně to, proč jsem sem přijel. Sice jsem ještě včera touhle dobou netušil, kde složíme hlavu a zda vůbec, taky jsme většinu času strávili na cestě, ale však to znáte: I cesta je cíl. Obzvlášť když netušíte, kde ten cíl leží.
