„Věříme ve vše. Až na lidskost.” Můj rok s uctívači Santy Muerte
Následující fotoreportáž je výsledkem téměř ročního úsilí. Je dlouhá jako kostelníkova zpověď a obsahuje svědectví z míst, kam se „smrtelník" běžně nevypraví. Snad vás to bude bavit stejně jako mě.
Co může být odsouzeníhodnějšího než smrt? Snad lidi, kteří se k ní bezostyšně hlásí? Nosí jí dary a natahují k ní ruce. Matička Smrt. La Flaca, Niña Blanca. Nebo zkrátka – Santa Muerte. Strávil jsem rok dokumentováním těch, kteří se ke svaté Smrti modlí. Abych zjistil, co se skrývá za tajemnou oponou, jež je obestírá.
Jsou odsouzeníhodní, řeklo by se. Jejich nátura se vymyká vzorcům, jež nám nutí ti, co chtějí poroučet a hýbat masou. Pro ně jsou tihle lidi psanci. Jsou nebezpeční. Protože se rozhodli žít jinak, než jak by si to mocní přáli. Ve vylhaném světě představ o dokonalosti pro ně není místo. A koho by zajímali, když se nehodí? Snad jen Zubatou, až si pro ně přijde.
Jdou jí naproti. Ucítili, že o ně nikdo jiný nestojí. Už jen ta smrt, svatá Smrt. Santa Muerte. Patronka těch, kterým už nikdo jiný nezbyl. Světice věřících, jimž zakázali modlit se k elitě na nebesích.
Ve Vatikánu je odmítli, protože jsou – jiní. Ale i oni chtějí mít, o koho se opřít. Komu můžou věřit, že se k nim neotočí zády. A na Konec... ta hrozivá figura z kostí a s kosou není na rozdíl od biblických hrdinů vybíravá. Bere k sobě všechny. A oni za ní jdou. Věří jí možná víc než svému druhu všude kolem sebe.
Vatikán: Makabrózní symbol narcos
„Jsme věrní Santy Muerte!” zvolal kdosi z hloučku formujícího se před kaplí a výkřik skončil v prázdnotě potemnělé čtvrti Doctores. Asi dvacet lidí všeho věku se seskupilo kolem oltáře s nadživotní Smrtkou ke společné fotografii, jako by byl konec školního roku. Někdo pak ještě dodal: „A to neznamená, že nevěříme v Boha! Respektujte nás! Jsme oddaní nejsvětější Smrti, ale věříme v Boha!”
Následovalo stydlivé chichotání. Pár kolemjdoucích se otočilo, a zase kvapilo dál, aniž by výjevu věnovali pozornost. Nechvalně proslulá čtvrť Doctores má už tak k smrti příliš blízko, a proto není potřeba jít ještě blíž. Kdo by se ale onoho dubnového večera před oltářem zastavil, zjistil by, že kolem něj vládne obzvláště slavnostní nálada. Připomínalo se 22. výročí tohoto opovrženíhodného svatostánku zavrženíhodných. Rouhačů, jak by řekli někteří.
Santa Muerte, jinak taky La Flaca (Hubená) nebo Niña Blanca (Bílá holčička) je v Mexiku starou známou. Na niž ale většina slušné společnosti nadále hledí skrz prsty, nebo dokonce s obavami. Jak by taky ne po tom všem, co se o ní vykládá. Svatý otec, jak pokrytci ze všech koutů světa titulují hlavu nejzatuchlejší mafie v historii lidstva, dokonce označil Santu Muerte za „makabrózní symbol“ narkotrafikantů a postavil víru v ní hned vedle satanismu.
Jenže je to paradoxně právě Vatikán a jeho rigidní pravidla, jež mnoho z věřících vyhnala do její náruče. Sv. Smrt se totiž nepohoršuje nad takovými údajnými hříchy, jako je třeba homosexualita, promiskuita a vůbec jinakost a neposlušnost. Na rozdíl od celibátníků v kutnách, zakrývajícími jejich ztopořené údy, je totiž tolerantní. Každý u ní nalezne útočiště, ať už si v životě počíná jakkoli. Santa Muerte je tady pro všechny. Tak jako samotná smrt. A tak si ti, kterým jinde duchovní ze svých zlatých paláců nechali zavřít dveře k nebeské cestě, našli světici, jež je vítá s otevřenou náručí: Smrt.
Přičítá se jí na vrub, že stráží zdejší narkotrafikanty a další hříšníky. Potkal jsem narcos, kteří se k ní modlili. A taky jsem potkal narcos, kteří se k ní nemodlili. Pak jsem taky potkal strašně moc obyčejných a slušných lidí, kteří se k ní modlili. A ještě víc obyčejných a slušných lidí, kteří se k ní nemodlili. Je to jako s každou vírou, každý k ní má svůj vlastní přístup.
Jedna z mých předchozích reportáží o Santě Muerte:
I tak bychom nad pověstí Santy Muerte neměli mávnout rukou. Dole v podsvětí mezi zabijáky nebo lidmi praktikující černou magii je doopravdy váženou postavou. V minulosti se našly její oltáře v tajných doupatech kriminálníků či sekt, nezřídka spolu s lidskými ostatky, drogami a zbraněmi. Ale ani z toho nelze jednoznačně ukázat na kdejakého vyznavače Santy Muerte a označit ho za delikventa – jak zjistíte níže v mé reportáži.
Můžu vycházet jen z toho, co jsem sám zažil. Po roce stráveném dokumentováním jedné sousedské kaple Santy Muerte ve čtvrti Doctores v Ciudad de México můžu říct, že jsem se tam setkal se spoustou vřelých, skromných a přátelských lidí. S řadou z nich jsme se spřátelili, za některé bych dal i ruku do ohně. A co víc, byť jsem přišel jako vetřelec a ani teď se skoro neznáme, věřím, že oni by pro mě do toho ohně klidně skočili. Tam, kde jsem byl, jsem cítil vyšší míru lidskosti, než je jí často ve spořádané společnosti.
Vánoční přízrak
Bylo to loni Vánocích. I Ciudad de México prostoupila sváteční atmosféra a do města se vkradla zima. Ve 2500 metrech nad mořem umí pořádně zalézt za nehty. A tak jsme se jednoho večera rozjeli s přáteli do centra dát si něco horkého k pití a obhlédnout vánoční výzdobu.
Projížděli jsme čtvrtí Doctores, nepopulárním a zapíraným sousedem naleštěné čtvrti Roma, jež slouží západní zlaté mládeži za bezpečný úkryt uprostřed jinak nevyzpytatelné metropole. Jenže lidi v Doctores jsou z jiného těsta. Už z jejich pohledů vyčtete, že s nimi se život nepáře. Čtvrť vystavěli koncem 19. století na místě bývalého hřbitova, jež exhumovali pouhých pár let předtím kvůli následkům zemětřesení. Měla z ní být prominentní rezidenční zóna, a dokonce dostala tehdy nejmodernější nemocnici. Dnes je její zašlá sláva sotva znát z torz polorozpadlých baráků. Snad na každém rohu je pohřební ústav a venku občas nepoznáte, co ještě patří ulici, a co už márnici.
Na jedné křižovatce upoutal moji pozornost zvláštní výjev: u taquerie na růžku stál zaparkovaný moped s přívěsem, na kterém trůnila smrtka v oslnivém hábitu a ověšená světýlky jako vánoční stromeček. Pravda, spíš než modlu obávaných sicarios to našinci připomínalo pouť. Ale mělo to v sobě taky něco, co mi nedalo spát. Musel jsem vypátrat, o co se jedná a kdo za tím stojí.
Kultem Santy Muerte už jsem se tou dobou zabýval nějaký ten pátek. Fascinovala mě jeho mystičnost a taky všechny ty pochybné existence, které se kolem něj stahovaly. Opakovaně jsem se vracel i do obávané čtvrti Tepito, sídla největšího městského kartelu a také nejslavnějšího oltáře Santy Muerte. Tam už jsem to však znal a hlavně tohle místo poslední dobou začalo přitahovat čím dál víc zvědavců zvenčí a ztrácet své původní tajemno. To jsem teď znovu objevil v Doctores.
V téhle reportáži jsem popsal, jak mě k oltáři Santy Muerte v obávaném Tepitu dovezl sám šéf tamní buňky největšího lokálního kartelu v Ciudad de México. A jak jsem se předtím ocitl v jejich tajném úkrytu:
Nebylo příliš těžké dopátrat se, kde se v Doctores nachází kaple zasvěcená Santě Muerte. Dostal jsem tip od známé a jednoho dne se na místo vypravil na obhlídku. Měl jsem štěstí. Když jsem dorazil, stačil jsem ještě zahlédnout, jak kárka se Santou Muerte mizí za vraty kaple. Tvořil ji nenápadný omšelý dům, jež nijak nevybočoval z řad ostatních. Snad jen tím, že na chodníku před ním stála prosklená vitrína a v ní trojice postav: Santa Muerte, Jesus Malverde a San Judas Tadeo.
Schválně jsem se motal kolem, protože zevnitř stavení jsem slyšel známky života. Nakonec odtud vyšel kluk, který právě zaparkoval pojízdnou Smrtku. Dal jsem se s ním do řeči. Řekl jsem mu, že jsem ho onedhdy v noci viděl nedaleko odtud a že mě jeho vozíček se Smrtkou zaujal a chtěl jsem vědět, o co se jedná. Pak jsem mu prozradil, že jsem novinář a že už jsem dokumentoval i Santu Muerte v Tepitu. Nijak se neostýchal, řekl mi, že provozují kapli Santy Muerte, že pomocí tohohle Santa Muerte-mobilu obrážejí věřící v ulicích a že se u kaple scházejí vždy prvního a patnáctého v měsíci. Můžu se prý přijít podívat.
Večírek na uvítanou
Vrátil jsem se při nejbližší příležitosti, což bylo 15. ledna. Navenek byste si ani nevšimli, že jde o nějakou kapli. Tvořil ji prostor o velikosti garáže, zasunutý do přízemí jednoho z těch domů, co pamatovaly zlatou éru téhle čtvrti. Až když jste se přiblížili, spatřili jste v zadní části místnosti ozdobený oltář a na něm Santu Muerte v téměř nadživotním provedení. Kolem ní byly vyskládané další menší postavy smrtek a všelijaké propriety. Ze stropu a zdí visely ozdobné látky, jinak působil zbytek místnosti poměrně obyčejně a nenápadně.
Santa Muerte tam měla také váženého souseda. Ve vedlejší podobné místnosti stál jiný svatostánek, tentokrát zasvěcený Jesusovi Malverdemu, mexickému Robinu Hoodovi z počátku minulého století. Podle legend tenhle bandita chránil chudé a vzpíral se bohatým. A právě pro tuhle náturu rebela a psance si jej vybrali mexičtí zločinci a narkotrafikanti za svou ikonu. V místnosti na vyvýšeném patře se nacházela jeho socha v životní velikosti a před ní dlely tři jeho busty s typicky přísným výrazem. Zdi byly vytapetované atrapami bankovek a v místnosti planuly svíce. V přízemí se nacházely police a na nich sošky a amulety se Santou Muerte či Malverdem ke koupi.
Za tmy působilo to místo vážněji než během dne. Popravdě jsem tam šel s obavami, že mě obyvatelé z Doctores vynesou v zubech, až mě uvidí. Co tu pohledává nějakej běloch?!
Před sedmou hodinou už se na místě hloučkovali první příchozí. K mému utěšení jsem mezi nimi nezpozoroval ani jeden potetovaný obličej nebo někoho ozbrojeného, jak už jsem to znal z Tepita. Místo toho jsem si připadal jako na nějaké milé sousedské slavnosti. Ustrojení lidé vlídných tváří se tu vítali a povídali si, jako by se nechumelilo. Nebýt celé té výzdoby kolem, člověka by nenapadlo, že se to tu za chvíli promění v dějiště čehosi, co si vysloužilo nálepku okultismu.
Všimnul jsem si kluka, s kterým jsem se bavil onoho odpoledne, a zamířil za ním s napřaženou pravicí, tak aby ostatní viděli, že tady nejsem jen tak náhodou jako nějaký čumil, kterého se musí stranit. Zaznamenal jsem pár zvědavých obličejů hledících naším směrem, a když viděly, že se přátelsky bavíme, zase si nás přestaly všímat.
„Mohl bych si tu udělat pár fotek?“ osmělil jsem se.
„Ale jo, co by ne. Jenom ber ohled na věřící, aby jim to nebylo nepříjemný,“ řekl.
Vytáhnul jsem tedy konečně foťák a začal kapli zvěčňovat. Zatím jsem si dával záležet, aby bylo vidět, že si fotím jen výzdobu, a nikoli věřící. To až si tady na mě trochu zvyknou.
„Tohle si ale nefoť,“ napomenul mě po chvíli kluk, když mě zaujal prostor za Santou Muerte. Konec místnosti se natahoval do jakéhosi výklenku se závěsem, za kterým se ukrývala nějaká další nadživotní plastika. Nebylo z ní vidět mnoho, jen něco, co připomínalo pár dlouhých rohů trčících z hlavy. V danou chvíli mi všechny ty historky o černých rituálech se živými oběťmi vytanuly na mysl.
Obešel jsem přístupné prostranství ze všech stran, až jsem neměl, co dál fotit. Vrátil jsem se za klukem s kárkou a poděkoval mu. Za okamžik se k nám připojila žena, u které mi bylo od prvních chvil jasné, že právě ona tady tomu velí. Ačkoli na první pohled vypadala ze všech nejobyčejněji – s prořídlým chrupem, vlasy oškubanými na kluka a v babičkovské zástěře – nebylo pochyb, že se tady těší neobyčejnému respektu. Kmitala sem a tam s rozkouřenou cigaretou mezi prsty a na dálku pokřikovala do všech stran povely. U toho se stíhala zdravit s příchozími a smát se tak, až se jí obličej krčil vráskami.
Přišla svému synovi oznámit, že za chvíli začne bohoslužba, a zeptala se, zda má všechno připravené. „A stream máte?“ zeptala se k mému udivení.
„Stream?“ vyhrkl jsem ze sebe.
„No jo, všechno dneska musí jít do světa,“ řekla paní.
„Kam do světa?“
„Na TikTok,“ poučili mě oba najednou. „Přenášíme všechny naše mše na TikTok, aby se mohli připojit i lidi na dálku. A taky chceme dělat osvětu, aby lidi věděli, že nejsme žádný monstra.“
„To vy jste oltář založila?“ zeptal jsem se.
„To já! Před 21 lety! Věříš tomu? Už 21 let,” zaburácela.
„Co vás k tomu vedlo? A proč zrovna Santa Muerte?”
„Moje dcera,” odvětila a vyhledala v davu asi pětadvacetiletou pohlednou slečnu, „měla tehdy ošklivou autonehodu. Skončila s popáleninami na většině těla. A tehdy jsem začala věřit.”
„Spousta lidí na nás nadává, protože neví, o čem to je,” pokračovala, „lidi se dívají divně, odsuzují nás, že nevěříme v Boha. Ale my věříme v Boha! A věříme v Pannu Marii Guadalupskou. A v San Judas Tadeo. A věříme v satanismus a věříme ve všechno. Akorát nevěříme v humanitu,” řekla a začala se zase smát tím svým divokým smíchem. Bylo to, jako by se smál někdo, kdo má celý svět u zadku. Komu se nemůže nic stát, kdo už nemá co ztratit. Někdo, kdo ví, že nemůže prohrát, protože ani nechce vyhrát. Prostě tak nějak je a všichni jí můžou políbit. Svoboda, absolutní svoboda z ní čišela.
Stačil jsem se jí ještě zeptat, jak se jmenuje. Odvětila: „Shakira Guadalupe Masturbeta.“ A než to dořekla, už se zase mlátila do kolem a chlámala se na celé kolo.
Zbytek článku je pro čtenáře s předplatným. Jedná se o unikátní materiál, který stál desítky hodin práce. Vy si ho můžete přečíst za pár desetikorun, a navíc získáte přístup i ke všem dalším exkluzivním článkům.
Keep reading with a 7-day free trial
Subscribe to Václav Lang - Novinářem v Mexiku to keep reading this post and get 7 days of free access to the full post archives.