Vize, která (ne)přišla: Poslední psychedelická výprava za moudrostí starých Aztéků

Cesta aztéckým temazcalem do hlubin vědomí tentokrát nepřinesla halucinogenní obrazy, a přesto obrátila život naruby.

Zavírání kruhů, ukončování cyklů. Třetí psychedelická výprava do aztéckého temazcalu byla zároveň tou nejmocnější, kterou jsem podstoupil. Přitom to napřed vypadalo, že je něco špatně. Žádné vize, divoké halucinace z lysohlávek ani hluboké rozjímání v temnotě rituální komory. O to silnější byly události, které se dostavily v týdnech poté.

Na přelomu roku jsem oslavil 36. narozeniny, takže jsem přinejlepším v půlce dějství. Alespoň tak praví statistiky. Kdysi jsem si řekl, že do pětatřiceti budu blbnout, pak se usadím a už budu žít ve prospěch všeobecného kapitalistického dobra, jak společnost očekává. Zatím se mi to nepovedlo (naštěstí). Přesto byl poslední rok jakýmsi iniciačním rituálem pro vstup do světa bez iluzí. Kdy si člověk uvědomí, jak tenká je hranice mezi euforií a zoufalstvím, snem a noční můrou.

20 měsíců předtím zemřel můj otec. Člověka takové probuzení z představ o tom, že všechno zůstane navždycky jako dřív, vrhne do nového světa. Přestáváte věřit na pohádky a z chimér vyvstanou bezduché molekuly. Nedokážete se ubránit vnitřním debatám o tom, k čemu to všechno je. Jestli jsme jenom hmota, která se živí, rozmnožuje, spí a umírá, tak proč se vůbec o něco snažit? K čemu jsou splněné cíle, k čemu je radost, k čemu jsou zážitky, k čemu je pocit štěstí?

Často jsme se spolu bavili právě o vlivu psychedelik na duševní zdraví a zajímaly ho moje předchozí zážitky z temazcalu. Býval by si je rád i vyzkoušel. Měl jsem za sebou dva rituály, oba mi do jisté míry změnily život a odhalily odpovědi na mnohé otázky. Přesto jich hodně zůstalo nezodpovězených a oběma mým návštěvám v temazcalu chybělo jakési zakončení, uzavření. Už tenkrát jsem tátovi říkal, že se tam ještě jednou vrátím pro ten zbytek. A tak bylo jednoho dne jasné, že mám před sebou nedokončenou práci. A tentokrát k ní přistoupím ve vší vážnosti a s pokorou.

Na houbičkách: Pocení se s démony v aztéckém temazcalu

Vyčkával jsem na vhodnou příležitost. Až příliš dobře jsem si pamatoval, jak mě temazcal posledně rozdrtil. Jak mi bylo, když jsem se v temné kamenné komoře musel smířit s tím, že proti síle starých indiánských „medicín“ nemám šanci, musel se podvolit přírodě a – jak říkají šamani – nechat umřít svoje ego. Pět minut, kdy jsem se s ní pral a odolával, než mě spolklo jakési oko tornáda z barev a myšlenek, bylo děsivých. Až když jsem se vzdal, mě ten vír vyplivnul a já se vpil do země spolu s hlínou a kořeny. Žádné JÁ nebylo. Asi jako byste se stali kusem vody v oceánu. A pak už jste jen proplouvali věděním.

Kdo by si myslel, že při těchhle záležitostech jde jen o nějaký excentrický zážitek z cest, tak je na omylu. Tak jako jsem se o tom přesvědčil já před dvěma lety. Od té doby už jsem tyhle věci nebral na lehkou váhu. O to víc teď, když jsem se po letech onoho „blbnutí“ najednou začal mnohem víc zajímat o to, aby bylo alespoň víc korigované. Těžké situace mě přivedly k intenzivnímu sportu. Ten potom přirozeně k zdravějšímu a vědomějšímu životnímu stylu. Nakonec to všechno začalo do sebe zapadat. Postupně jsem pozoroval, jak se ke zdravému tělu a zdravému duchu přidává i spiritualita, možná i trochu víc návrat k přírodě. Koneckonců my sami jsme příroda.

Zbývalo jen pár nezodpovězených otázek. Třeba to o té hmotě a smyslu všeho našeho konání. Taky v praktičtější rovině o tom, jakým směrem se v té nové nastalé realitě vydat. A když pak moje kamarádka Sára loni kolem dušiček oznámila, že za dva týdny bude temazcal, věděl jsem, že tohle je moje chvíle. Bylo načase potřetí poprosit přírodu a aztécké bohy o odpovědi. Uzavřít, co bylo. A otevřít, co bude.

***

Už posledně jsem vysvětloval, že temazcal není jen nějaká „sauna“. Má ale blízko k původnímu rituálnímu významu potních chýší. Do temazcalu se už od dob Aztéků chodilo rozjímat, meditovat, sbírat síly před bojem, dokonce rodit. Zkrátka napojit se na přírodní síly, když bylo potřeba. Spojit se s „Universem“, nechat se spolknout Matkou přírodou a znovu vyplivnout obohacení o „informaci“, odpovědi na životní otázky.

Jestli vám teď zním jako reinkarnace Jaroslava Duška, tak vám to asi vyvracet nebudu. Sám bych se těmhle svým řečem ještě před pár lety smál a asi si ťukal na čelo. Ale za tu dobu se přihodilo až moc věcí.

I mně šlo původně spíš o hec. Vyzkoušet si ty slavné mexické houbičky od místních šamanů, za kterými jezdili už Beatles a další hipíci. Sledovat, co to se mnou udělá a moci vyprávět v hospodě, co že jsem to zase vyváděl. A tak jsem k tomu i přistupoval, a tak se mi to při prvních pokusech i vymstilo. Bral jsem to celé na lehkou váhu. Dietu, která se musí před rituálem držet, jsem tehdy považoval za nějaký ezoterický nesmysl, ne za očistnou přípravu. Taky se mi za to odvděčila, hned v prvních dnech bez neřestí jsem se propadal do záchvatů úzkostí a depresí. A co se dělo pak v temazcalu, jsem vám už popsal výše.

A tady o tom máte celou reportáž:

Na houbičkách 2: Co zjevil aztécký rituál tripující mysli Evropana?

Tentokrát jsem byl připravený přistoupit k temazcalu zodpovědně a s plným nasazením. Už nešlo jen o zábavu, ale o životní krok. Navíc jsem tušil, že nebude kdovíjak příjemným.

Dietu jsem vzal přísněji, než bylo potřeba. V podstatě zapovídá jen červené maso, alkohol, kávu, sůl a sex. Ale já přešel de facto na plně vegetariánskou stravu. Ano, já, co dřív zpochybňoval kohokoli, kdo se byť jen zamýšlel nad tím, co do sebe cpe.

První den jsem trpěl fyzicky z nedosatku energie. Další se začaly ozývat úzkosti z toho, co mě v neděli čeká. Naštěstí mě uklidnila Sára, která má s temazcalem a různými rituály bohaté zkušenosti a která mě ujišťovala, že je potřeba postavit se právě těm strachům, kterých se nejvíc bojíme. Třetí den jako bych ze sebe to všechno setřásl a byl jako znovuzrozený. S nevídaně čistou myslí, s energií, elánem, jasným viděním. Už teď jako by přicházely odpovědi na některé mé otázky. Všechno se zdálo průzračně jasné.

V sobotu večer jsem se šel naposledy projít kolem čtvrti, abych si zformuloval, na co se budu chtít temazcalu zeptat. Měl jsem jasno: zrekapitulovat si, co bylo a proč, zhodnotit, co je, a rozhodnout se, co dál bude.

Tu noc byl úplněk. A když jsem se vracel k domu, potkal jsem na chodníku mrtvolu. Policajti okolo akorát natahovali pásku a ušklíbali se. Říkal jsem si, jestli se zítra s nebožtíkem potkáme, až budu posilněný domorodou „medicínou“ bloudit v podvědomí. Druhý den ráno jsme se Sárou vyrazili do favel v severovýchodním prstenci kolem Ciudad de México.

Vzhůru do snů

Vstoupili jsme do známého dvorku. Alfredo chystal v peci kameny pro nahřátí temazcalu a Mari mu dělala společnost, oděná slavnostně do zlato-modrých šatů a s indiánskou čelenkou v téže kombinaci ve vlasech.

Převléknul jsem se do koupacích šortek. Mari ke mně pak přistoupila s rituální nádobou, ve které doutnaly posvátné byliny. Rozpřáhnul jsem paže a ztratil se v kouři s odérem kopálu, jak mě jím Mari ze všech stran ovívala a u toho odříkávala modlitby. Dýchal jsem zhluboka a co nejvíc se soustředil. Po téhle očistě jsem dostal svolení vstoupil do temazcalu.

Rituál se tentokrát odehraje jen v malém temazcalu, protože tam budu jen já a Sára. Vlezl jsem do něj s pokorou po čtyřech – vzhledem k rozměrům vchodu to ani jinak nešlo – a na samém prahu se zastavil, abych čelem pozdravil Matičku Zem. Až odsud budu vycházet, budu jiným člověkem.

~Tahle cesta do podvědomí byla hodně osobní a stála (stejně jako celá reportáž) hodně sil. A tak je zbytek textu exkluzivní pro předplatitele. Můžete se mezi ně přidat za cenu dvou plzní měsíčně a získat tak přístup ke všem exkluzivním textům, archivu nebo komentářové sekci. Předplatné jde kdykoli jednoduše zrušit. Díky za jeho zvážení.~