Vyražte za Aztéky! Vánoční příběh z Tepoztlánu a poselství do nového roku
Proč jsem se vydal za Aztéky a proč vy byste měli taky. Fotopříběh z předvánočního Tepoztlánu, jedno zamyšlení a jedno poděkování.
Občas se prostě stane, že ráno vstanete a chcete vidět Aztéky. To já pak nezmůžu nic, ani se nenasnídám a musím jít. Kamkoli k pyramidám. Kde je ta tajemná síla. A klid. Cokoli mimo 25 milionů duší zalitých v betonu bez obzoru. A stačí dorazit kousek k prastarým artefaktům a člověka to nabije. Ať je to zámecký park Chapultepec nebo Tepoztlán s jeho pyramidou a pověstech o UFO nebo Teotihuacán, který se tu vzal kdovíkde. Anebo trosky Tenochtitlánu, na kterých teď žijeme a pociťujeme otřesy země. Jen za uplynulý týden se třásla nesčetněkrát.
Bylo to ráno po prvním finálovém zápasu Tigres vs América. Asi jako kdyby u nás hrála o první místo v lize Slavia proti Spartě. A podle toho vypadalo i ráno poté. Ráno, kdy nevíte, jestli tenhle den vůbec přežijete. Šel jsem se projít do mlžného oparu - většina lidí si myslí, že tady v Mexiku je věčně všechno zalité sluncem. Ale za poslední dva týdny nevysvitlo slunce, od rána se v ulicích válí studené mlhy a večer klesá teplota i pod deset stupňů.
Ve stánku na rohu u avenidy Cuahtémoc, která dělí hipsterskou čtvrť Roma Norte od divokého barria Doctores jsem si koupil za dvacku přeslazené cafe de olla. Usrkával jsem ho v parku Jardín Dr. Ignacio Chávez a najednou se mě zmocnilo to šílené nutkání vypadnout někam, kde to neznám a kde není ten šum největšího města západní polokoule.
Už se mi to párkrát stalo. Ráno se vzbudíte a víte, že něco musíte udělat jinak. Jednou, někdy loni, když se na mě valilo vyhoření z práce a tak vůbec, se mi ve snu zjevili Aztékové a já se najednou škubnutím probudil - takový to, když se jako ve filmech rovnou ze spánku vztyčíte do sedu a vypadáte jako zombie. V tom šoku jsem zablábolil: Musim vidět Aztéky. A tak jsem se vykašlal na práci a vůbec celou zaběhnutou rutinu a vydal se do parku Chapultepec, největšího parku Latinské Ameriky (znásobte si tak dvacetkrát pražskou Stromovku, přidejte do ní zámek, zoo, botanickou zahradu a několik muzeí, ale pořád asi ještě nebudete dostatečně blízko). V parku se dochovaly artefakty dokazující osídlení původním obyvatelstvem už někdy před třemi tisíci lety. A právě v přilehlých muzeích se dozvíte nejvíc o historii Mexika.
Normálně nejsem fanoušek výstav a galerií a muzeí. Je to na mě příliš pasivní zábava. Ale tady mě to uhranulo. Viděl jsem Aztéky, respektive ukázky ze všech období historie mexického lidu. A k tomu všemožné artefakty z dob prehispanické. Tzompantli, věže z lebek obětí, prošpikovaných kůly jako nějaké korálky v počítadle, které zdobívaly Tenochtitlán, předchůdce našeho města. Vypodobnění dob, kdy jej Moctezuma a Cuahtémoc bránili jako poslední mohykáni proti bílým kolonizátorům. A tak dále. Hlavně tam na mě ale dolehl klid. Klid z narušení stereotypu, jaký nám diktuje uspěchaná doba: nasnídat, vytvářet hodnoty, odpočívat, umřít. A pak zas a znova. Tady to bylo v opačném gardu. Ostatně v aztécké kultuře byla smrt poctou.
Podobné nutkání obrátit tohle pořadí mě lapilo onoho pátečního rána, tehdy už spíš dopoledne. Věděl jsem, že musím jít hledat Aztéky. A opět se vymanit ze stereotypu toho zkázonosného koloběhu. Toužil jsem zatoulat se do nějakého barria, jak se říká izolovaným, obvykle místními gangy ovládaným čtvrtím, anglicky “hoodům”. Jenže jsem usoudil, že na to mi v danou chvíli scházel střízlivý úsudek. A tak jsem se nakonec rozhodl pro cestu do Tepoztlánu, nejznámějšího Puebla Mágica v okolí.
Pueblos Mágicos, magická města, jsou vesnice či menší města, která obzvlášť vynikají svou pitoreskností a historickou hodnotou. Žijí v nich obvykle potomci původních obyvatel a honosí se spoustou historických artefaktů. Je to trochu, jako byste se vrátili do středověku. A pro úplnost - nemusí vždy jít o aztécká města, zrovna Tepoztlán obývali Xochimilcové. Mně šlo zkrátka o to dostat se na ta magická místa dávných kultur.
Nuže jsem se vypravil metrem až do jihozápadního cípu města. Uvnitř to jako vždy páchlo zatuchlinou a od přestupu ve stanici Chabacano nebylo ve vlaku k hnutí. Ale na nádraží Tasqueña zase bylo vše při starém, venku se váleli bezdomovci a loučili milenci a uvnitř jste mohli koupit lístky až do nejvzdálenějších koutů země, kam se buď létá tři čtyři hodiny, nebo jede tři čtyři dny busem. Koupil jsem si lístek do Tepoztlánu, kam se běžně jeden jednu až dvě hodiny. A už v tu chvíli - bylo po jedné odpolední - jsem tušil, že nestihnu zvažovaný cíl cesty, tedy výšlap na pyramidu Tepozteco, která se tyčí na skále vysoko nad Tepoztlánem.
Neříkal jsem to nahlas, ale tak nějak mi stejně šlo hlavně o to dát si micheladu. Pivní limonádu populární zejména pro její osvěžující účinky, ozdravné obzvláště v období velkých kocovin. Nápoj na bázi kyselých šťáv a soli dokáže někdy zázraky. A v Tepoztlánu se prodává v litrových kelímcích na každém kroku. To tam jsem ji vůbec poprvé v životě ochutnal a ošíval se přitom jako každý správný Čech, protože to se přece nedělá kazit pivo nějakou šťávou.
Procházel jsem překrásnými kamennými uličkami města. V předvánočním shonu nebyly překvapivě plné turistů, jak tomu jindy bývá. Za horizontem už bylo vidět skalní masiv škrábající se do mraků, a na jeho vrcholku zmíněnou pyramidu. Říká se, že tam přistávalo UFO. Ale - jak mi na to kdysi odpověděl jeden můj znalý místní známý - se taky v okolí hojně konzumují magické houbičky, takže kdo ví. Ale vážně, Tepoztlán je doopravdy mystickým místem a já bych se nedivil ani tomu UFO.
V tuhle chvíli pro mě mystika tentokrát měla končit u druhého kelímku michelady, jenž jsem si pořídil při návratu od vstupní branky ke stezce na vrchol hory. Ověřil jsem si, že jsem prošvihl otevírací dobu, a tak jsem byl rozhodnutý dopřát si druhý drink a vrátit se zpátky do Ciudad de México. I taková krátká návštěva původních obyvatel někdy stačí.
Ale jak jsem se blížil k hlavnímu náměstí, uviděl jsem z jedné z přilehlých uliček vyrazit vůz, na jehož korbě seděly děti třímající jakousi maškaru, obří hlavu muže vytvořenou z plátnem obalené proutěné koule, jako velkého balónu, jak se to v Mexiku dělá. V tom předvánočním čase plném večírků a slavností mě to nepřekvapilo. Ale pak jsem viděl i další masky a různé hudebníky, jak se shromažďují v srdci města, a rozhodl jsem chvíli počkat na jejich vystoupení.
Za malou chvíli bylo rozhodnuto, že se zdržím. To když mě obstoupilo několik slečen ze zmíněného souboru a podaly mi nádobu připomínající sklenici panáka, vyrobenou z dutinky odříznuté bambusové větve. Naplnily ji až po okraj Mezcalem z neoznačené lahve a já pochopitelně neprotestoval. Ba naopak se mi zřejmě působením zdejší mystické karmy nádoba za chvíli zase naplnila a pak ještě několikrát. Skupina v kostýmech, maskami a hudebními nástroji se mezitím zformovala ke společnému pochodu městem.
Zjistil jsem, že se jednalo o venkovskou školu ze státu Oaxaca na jihu země. Jejich profesor, který průvod vedl a vystřeloval do vzduchu rachejtle zasazené v bambusové holi, mi vysvětlil, že se místní dozvěděli o tom, že právě oni umějí tyhle vesnické fiesty velmi dobře, a tak je povolali. O významu takového průvodu jsem se od něj však příliš nedozvěděl. Prostě to byla oslava života, jakých se v Mexiku děje spousta.
Společně s početnou skupinou jsem procházel městem. Vládla veselá nálada. Dívky v čele procesí, oděné v barevných šatech, rozdávaly úsměvy a točily svými pestrými sukněmi, kluk vedoucí průvod ohlušoval ulice práskáním tlustým bičem o zem, další házeli mezi přihlížející domácí tortilly a igelitové pytlíčky s proslulou kávou z Oaxaky.
Za soumraku a krápání deště se skupina vyškrábala vysoko nad město ke kostelu, kde už čekalo obecenstvo lidí. Žáci se šli převléknout do kostýmů a brzy byli na pódiu a předváděli tradiční tance. Vzduchem létaly rachejtle, v publiku koloval mezcal a na pódiu se proháněly spanilé tanečnice.
Já si dopřál nakonec ještě jednu micheladu a už jsem se musel odebrat domů. Nakonec jsem tedy strávil s domorodci víc času, než jsem očekával. A zase zažil něco, co jsem nečekal. Jen díky tomu, že jsem se rozhodl rozbít rutinu.
Rozbít rutinu!
Kdo jste dočetli až sem, vězte, že jsem na začátku psaní počítal s maximálně třemi odstavci. Ale to se tak někdy stane, že se zapomenete a už nemůžete přestat. To se tak někdy stane, když děláte něco, co vám dává smysl.
Přál bych si, aby tyhle moje texty dávaly smysl nejen mně, a to i v příštím roce. Budu rád, když mi dál zachováte přízeň a klidně občas napíšete, co máte na srdci, co se vám nelíbilo, případně líbilo, co byste si chtěli přečíst. Nebo když o tomhle projektu utrousíte slovo před svými známými, to budu úplně nejradši. Přece jenom v dnešní přehlcené době být nezávislým tvůrcem je tak trochu cesta trnitým křovím a každá další zmínka nebo předplatné ho dělá trochu prostupnějším.
V každém případě jsem ale rád, že jsem tenhle projekt letos v létě odstartoval. I když to byla cesta do neznáma. Neustále přibývající čtenáři mě motivují v tom pokračovat a přidávat další a lepší příspěvky. Za to bych chtěl všem poděkovat.
A na závěr jedno přání do roku 2024: Nebojte se rozbít rutinu. A jít občas hledat Aztéky. I když vám to může na začátku připadat jako neuskutečnitelné, ne-li debilní. Když odhodíte strach a zaběhnuté návyky, život se vám odvděčí novými dobrodružstvími. A to za to riziko stojí.
Tak vzhůru k pyramidám!
PS: Začíná turistická sezóna a pár lidí už se mi ozvalo o nějaké tipy na cesty. Nebojte se mi v takových případech ozvat, pomůžu vám vytvořit itinerář na míru, případně vás osobně provedu po místech, které v běžných průvodcích nenajdete.
PS2: Kdo by chtěl přispět na tenhle projekt, může zvážit upgrade na placenou verzi. Dělá to nějakých 6 dolarů měsíčně a výměnou získáte přístup k veškerému obsahu včetně exkluzivních článků pouze pro předplatitele.
Tak ještě jednou pěkné svátky všem a na shledanou v roce 2024.