Zpráva, kterou nechcete slyšet
Září je měsíc, kdy v Mexiku bývá nejrušněji. Den nezávislosti, zemětřesení, a letos navrch drastická justiční reforma a vražedné nepokoje. Je fajn být zase zpátky ve víru dění.
Člověk by si skoro až zvyknul na ten náš hobití klid v Česku – teď myslím v době před povodněmi. Ne že bych se tam snad přes léto kopal do zadku, ba naopak, ale už byl čas vrátit se zpátky do akce.
Naskočil jsem prakticky hned po přistání o první zářijové sobotě pozdě večer. Bylo po dešti a projížděli jsme nočním Ciudad de México. Mířili jsme do čtvrti Juaréz, která je ze své severní strany nalepená na centrální tepnu Avenida Reforma, jež pulsuje napříč městem od parku Chapultepec až k hlavnímu náměstí, a tudíž ji obklopují všechny možné významné instituce.
„Tam, kam jedeme, to tyhle dny dost vře,“ informoval mě taxikář. Trochu jsem tušil. V těch dnech totiž mexičtí zákonodárci schvalovali „dárek na rozloučenou” od končícího populistického prezidenta jeho fanouškům. Návrh justiční reformy, který zcela překope soudní systém. Soudci se podle něj budou nikoli dosazovat na základě jejich vzdělání a kariéry, ale budou se volit všelidovým hlasováním, jako když se volí politici. Podle prezidenta proto, aby se vymýtila zakořeněná korupce.
Na moji otázku, co si o tom taxikář myslí, odpověděl: „Vždyť je to správně. Beztak jsou všichni soudci zkorumpovaní, tak se to alespoň pročistí.“ Když se mě zeptal, co si myslím o prezidentovi Lópezi Obradorovi, řekl jsem, že je sice hezký, že velkoryse sype určitým skupinám peníze zlatou lopatou, a tak v zemi papírově klesá chudoba, ale že by mě zajímalo, kde na to bere. Div mě nevyhodil z auta. AMLO, jak se tatíčkovi tzv. Čtvvrté transformace přezdívá, je obzvlášť pro ty méně výdělečné skupiny v Mexiku nedotknutelnou modlou. Jeho popularita mezi lidmi vystoupala až k neuvěřitelným 80 procentům. Ti ostatní, obzvlášť v méně zastoupené střední třídě, v něm spatřují hrozbu pro demokracii.
Před půlnocí jsme i přes názorové rozepře dorazili na místo a mohl jsem se po čtvrt roce vrátit k sobě do druhého domova. Oslavil jsem to štamprlí dovezené slivovice ze Šumavy (díky Kány a Pedro!), která byla tak silná, že mě hřála ještě dvě hodiny, ale příjemně uzemnila po celém dni na cestách. Když jsem se pak ráno šel projít po sousedství, zaznamenal jsem desítky lidí pochodující s transparenty, a tak jsem se brzy dovtípil, že u nedaleké budovy senátu se chystá další protest. Místo snídaně jsem se tedy jen vrátil pro foťák a následující hodiny strávil tam, mezi odpůrci reformy.
Velká část z nich byli právě pracovníci justice, kterým se pochopitelně nelíbí, že kvůli novému systému přijdou o práci. Lidé, kteří svůj život zasvětili budování své pozice v rámci soudního systému, si najednou zabalí kufry a nahradí je kdokoli, koho tam zrovna „vlivní“ protlačí.
Ale už se nemá cenu rozčilovat. Protesty trvaly až do závěrečného hlasování v úterý v noci, dokonce došlo i na vlámání do budovy senátu, ale nic naplat, většina prezidentových zastánců v řadách zákonodárců si prosadila svou. Teď nezbývá než sledovat, zda to byla skutečně poslední křižovatka na cestě směrem Bolívie a Venezuela a poslední krok k transformaci Mexika ve stát jedné strany. Hnutí Morena, s nímž Andrés Manuel López Obrador před šesti lety ukončil nadvládu pravicových dinosaurů, bude mít od října prezidentku (jeho schovanku Claudii Scheinbaum), většinu ministrů, parlamentu a také vlád jednotlivých států. Teď k nim se špetkou představivosti přibude i justice.
Zemětřesení na dosah
V úterý, tři dny po příletu, jsem se vypravoval na jih metropole do univerzitního kampusu slavné místní univerzity UNAM. Je to tak rozlehlý komplex, že ho křižuje asi dvacet autobusových linek. Já mířil na Institu Geofyziky, kde jsem měl schůzku s vědcem, jenž v Observatoři slunečního záření zkoumá různé přírodní jevy. Momentálně je považován za průkopníka v luštění zemětřesení a jeho zjištění mají celosvětovou odezvu.
Opět se totiž přiblížilo datum, které tady v Mexiku nechá málokoho klidným. 19. září. V roce 1985 toho dne pohřbilo zemětřesení v troskách Ciudad de México několik desítek tisíc lidí. Když se v roce 2017 jako připomínka této tragédie konalo ve stejnou dobu zemětřesné cvičení spojené s pietou, přišly podobně silné otřesy. Tentokrát připravily o život několik stovek lidí. To začalo i moje mexické dobrodružství. A světe div se, další podobně silné zemětřesení se v tentýž den dostavilo v roce 2022.
Blíží se datum, jehož se Mexičané bojí ze všech nejvíc. Už třikrát týž den tam zabíjelo zemětřesení
Září je proto mnohými místními obyvateli proklínáno coby měsíc, kdy je seismická aktivita nejvyšší, ačkoli vědci toto tvrzení už dávno vyvrátili. Taky tvrdili, že opakování zemětřesení ve stejný den je nesmysl, protože se jedná o jev, který je zcela nahodilý a nemá v přírodě daný vzorec, a tudíž je nepředpověditelný.
Jenže pak přišel tenhle muž, Victor Velasco s doktorátem z univerzity v Charkově, který už před deseti lety vynalezl algoritmus, pomocí něhož dovedl úspěšně předvídat příchod hurikánů. Později jej aplikoval na zemětřesení a v letech 2017 – 2021 úspěšně předpověděl zvýšený výskyt silných otřesů. Za pomoci umělé inteligence našel v historických datech vzorec, na základě kterého vypočítal, že se zemětřesení v určitých obdobích opakují. A nejnověji přišel s tím, že jsme do jednoho takového právě vkročili.
Poprvé o tomto poznatku informoval před dvěma lety, ale tehdy to bylo přece jen ještě dost daleko, mluvilo se o čtyřletém období 2024 až 2028, a tak ta zpráva sice proletěla médii, někteří nad ní zalapali po dechu, ale pak se vrátili zase ke svým životům. Pozornost se nakonec v některých kruzích stočila spíš k tomu, že na to všechno přišel pomocí moderních nástrojů, jako je strojové učení. Takto jsem k tomu přistupoval i já, když jsem tohle téma navrhoval pro českou edici magazínu Wired.
Ještě než jsem v úterý v poledne vyrazil na UNAM, pustil jsem se do psaní úvodu, a to s takovým nadšením, že jsem měl během chvilky hotové tři čtvrtiny textu. Zbývala už mi jen nějaká citace od doktora Velasca, ale z toho, co jsem se dočetl při rešerších, už bych si ten zbytek stejně tak mohl doplnit sám. Vlastně jsem od něj už potřeboval jen vysvětlit nějaké technikálie ohledně toho, jak ten jeho model funguje. Byl jsem přesvědčený, že druhý den odešlu hotový článek editorovi a můžu si odškrtnout další položku v to-do listu.
Jenže se mi stalo to, co se NAPROSTO VŽDYCKY stane, když si nějaký článek předepíšu ještě před tím, než stačím nashromáždit všechny podklady. (A dobře mi tak, protože předjímat se nemá!) V poslední fázi se zpravidla dozvím něco, co obrátí situaci zcela naruby. Něco, co do celého toho zapáleně tvořeného příběhu, ve kterém už si všechno tak sedlo, že v něm nechcete měnit ani čárku, hodí vidle.
„Počínaje dneškem je potřeba být připraveni,“ prohlásil doktor a zanechal mě v němém úžasu z toho, jak konkrétní a přímý byl. Jak už to tak u akademiků bývá, čekal jsem spíš floskule, snahu vyhnout se konkrétním termínům, mlžení, aby se předešlo panice. Něco podobně fádního, jako v tom zmíněném roce 2022 proletělo bez větší senzace veřejným prostorem. Nečekal jsem, že mi rovnou na podnose naservíruje kolosální titulek. „Každou minutou bychom měli být připraveni,“ zopakoval nad mapami a grafy ve svém monitoru.
Podle něj to tady praští někdy v období mezi dneškem a rokem 2026. Což je ve srovnání s tím, co se dosud vědělo, velmi přesná informace. Také mi řekl, že to s tím 19. září nemůže být náhoda, jak tvrdí jeho kolegové, a že je blízko odhalení, proč tomu tak je. Čili ne že je to jen obyčejná náhoda nebo výplod selektivní paměti, jak dosud většina odborníků podsouvala, ale že za tím skutečně může být nějaké přírodní pravidlo.
Odcházel jsem z jeho kanceláře v šoku z toho, co jsem se právě dozvěděl. Samozřejmě – jak už to mezi novináři chodí – s napumpovaným egem, že „mám“ něco extra, ale taky s obavou, co se na nás řítí. A co se řítí na mě, který se teprve nedávno přestěhoval do osmého patra staré bytovky, ze kterého se před zemětřesením utíká špatně. A který teď k tomu všemu musí celý ten svůj pracně vystavěný příběh od základu překopat. Z textu, který jsem s myšlenkou, že mě vědec odbude pár nudnými oznámeními, rozepsal v odlehčeném duchu, skoro až hravě, jsem teď musel vyrobit seriózní zprávu. A jak správně tušíte, neměl jsem to hotové za pár hodin, ani do druhého dne, ale lámal jsem si nad tím hlavu až do pátečního odpoledne, kdy už jsem měl z mozku salát.
Den nezávislosti a dohra kapitálního úlovku
To už měli Mexičani naopak všechno na salámu. Blížil se totiž prodloužený víkend. Na neděli a pondělí vycházely oslavy Dne nezávislosti 16. září. A ten se tady v Mexiku připomíná se vší pompou. Všichni a všechno se zbarví do zeleno-bílo-červené, jedí se tradiční pokrmy jako pozole nebo chile en nogada, shlukuje se, popíjí a málokdo si láme hlavu i takovými věcmi, jako je blížící se 19. září.
Zato já s obavou hleděl na aplikaci, která vás zalarmuje stejně jako místní sirény, když se někde skutečně rozhýbe země. Mezi pondělí a středou mi už přišly dvě takové notifikace. Naštěstí se jednalo jen o nějaké mírné otřesy s epicentrem kdesi daleko. Ale to mě koneckonců v tu chvíli tak neděsilo. Děsilo mě, že můj článek ještě není na světě, a co když se skutečně potvrdí, že měl Velasco pravdu a my přijdeme s křížkem po funuse?
No nic, určitě si o tom zásadním zjištění budete moci co nevidět přečíst. Uvidíme, co přinese 19. září. Já, tak jako asi všichni, doufám, že se předpovědi nevyplní.
Aby toho všeho nebylo málo, rozhořely se na západě země krvavé boje mezi frakcemi kartelu Sinaloa, který před měsícem přišel o svého legendárního zakladatele, o čemž jsem tady nedávno psal.
A to u nás ještě nenastalo období dušičkových oslav, den Santy Muerte a další radosti, které nás teprve v příštích týdnech čekají.
Takže teď už asi víte, proč se tak rád do Mexika vracím. Tady se prostě člověk nenudí a nudit nebude. I když to znamená život na hraně.